Duchovní život

Velké nebezpečí naší doby je, když logika v životě člověka nahradí mystiku.

Ne že by logika byla špatná, ale mystika je vždy nad logikou.

Bůh je Láska a odpuštění, nemáš Lásku nemáš nic.

„Stále se radujte. Nepřestávejte se modlit. Ve všech okolnostech děkujte, neboť to je vůle Boží v Kristu Ježíši pro vás.“ (1 Sol 5,16–18)

Svatý Tomáš Akvinský, učitel Církve, dominikán

Sv.Tomáš Akvinský byl muž modlitby a proto Největší zlom přišel ke konci života. V roce 1273, po hlubokém mystickém zážitku, kdy se zjevil Kristus. Popisoval tento mystický zážitek, jako jakési hlubokého nahlédnutí do Božské podstaty, do něčeho, co nekonečně přesahuje jakoukoli argumentaci.

Sv.Tomáš po mystickém zážitku přestal psát. Řekl: „Všechno, co jsem napsal, mi připadá jako sláma.“

Málokdo dokázal v dějinách lidstva skloubit vědu a víru, rozum a srdce, lásku a moudrost a svatost jako sv.Tomáš Akvinský. Nebyl v první řadě intelektuál, ale byl duchovní člověk, mystik, který toužil po pravém poznání. 

Muž, který tolik napsal o Bohu, se nakonec odmlčel. Pochopil, že některé věci se nedají napsat, ani vysvětlit. Jen prožít.

Dnes čelíme největší herezi, kterou kdy postihla Církev – modernismu. Papež sv. Pius X. popsal modernismus jako „syntézu všech herezí„.  Zbožný člověk je často i dnes brán jako „divný“ a bývá i v samotné Církvi někdy odmítán.

Sv. Anna Maria Taigi, jediná světice v dějinách Církve dostala dar vidění Nejsvětější Trojice, světlo ve třech osobách, viděla mapu světa, hříchy, milosti, lidi, budoucnost a řekla- když se nemůžeš stát svatým normálně, staň se svatým po svém.

sv. Ludvík Maria Grignion z Montfortu, dominikán

Modlitba posvátného růženece. Růženec je poklad milosrdenství, který směřuje od Církve do rukou každého věřícího.

Ze zjevení Pána Ježíše Carmele Carabelli v Miláně 25. května 1968 

Ihned po smrti letí duše na místo očišťování, není schopna snést, aby se před Bohem objevila třeba jen s nejmenší skvrnou, a proto nechce očistec opustit, dokud není její čistota hodná místa, kde vládne Bůh ve svatosti a dokonalosti, obklopen nebeským dvorem.

Jedinou útěchou pro duše, které trpí ve vězení očišťování, je naděje, že jednoho dne ho budou moci opustit. Tyto duše nemohou samy pro sebe udělat vůbec nic, mohou však pomáhat těm, které jsou ještě v exilu. Jistě svůj čas nepromarní. Tráví ho tak, že milují Boha a pomáhají těm lidem, se kterými je spojovaly duchovní nebo přirozené svazky a kteří jim pomáhají k záchraně. Zejména pomáhají těm, kdo se za ně modlí a naléhají, aby jim bylo pomoženo.

Pochopíš jistě, jakou důležitost má modlitba za duše: zatímco jim přináší útěchu, pomoc a urychlení jejich vysvobození, získáváte i pro sebe od Boha milosti a zvláštní důkazy přízně. Bůh tyto důkazy přízně jistě prokazuje, protože mu působí velkou radost, když se setkání duše s ním urychlí.

Pros mou Matku každý den, aby sestupovala do tohoto temného vězení a osvobozovala duše, které ji za života nejvíce milovaly, a buď si jistá, že vaši modlitbu s radostí vyslechne a velkodušně odplatí.

Carmelina Negri se narodila v italském Melegnano, 9. května 1910, jako poslední, páté dítě Gaetana Negri a Teresy. Carmelina se již ve velmi mladém věku projevila jako horlivá katolička, vliv na to měla i rodina, která žila v duchu modlitby, v lásce k Eucharistii, velkorysé službě Církvi a s oddaností nebeské Matce.

Po dokončení studia se zaměstnala v bance, kde se setkala s budoucím manželem Giuseppem Carabellim, mladým, plachým a skromným mužem, také katolické víry. 29. ledna 1935 uzavřeli manželství se společnou touhou, mít velkou rodinu. Ta se jim naplnila, měli jedenáct dětí.

Carmela se v září roku 1950 vydala do San Giovanni Rotondo, kde se setkala s Pátrem Piem. Domů se vrátila s mnohem větší láskou k modlitbě a se zvýšenou touhou konat dobro. Setkání s otcem Piem definovala jako „nezapomenutelné.“

27. března 1959 ovdověla, a možná i ztráta manžela ji podnítila více pracovat ve farnosti, kde už léta vedla skupinu ochotných lidí, kteří navštěvovali nemocné, aby je utěšili.

Carmela začala praktikovat společná setkání i u ní v domě, aby se společně modlili růženec a meditovali o evangeliu.

14. března 1968 v noci pocítila ve svém srdci jakousi výzvu. Vstala, vzala sešit, pero a začala psát. Psala asi hodinu, pak se vrátila zpět do postele a usnula. Ráno, když vstala, si přečetla, co napsala a zjistila, že jsou to „slova velmi pěkná a pravdivá.“

V následujících letech se díky skupině, scházející se ve Vialu Lunigiana, vytvořila hustá síť modlitebních skupin, sdílejících stejnou duchovnost milosrdenství a pevnou mariánskou orientaci, která brzy překročila hranice Itálie a z Evropy pronikla i na další kontinenty.

Carmela byla zkoušena i po zdravotní stránce, nakonec byla 22. října 1978 přijata do nemocnice Fatebenefratelli v Miláně, kde poté, co dostala svaté viatikum a svátost nemocných, 25. listopadu 1978, obklopena rodinou a členkami malé ženské komunity, kterou založila toho roku, navždy odešla.

Zdá se, jako by dnes spousta lidí vyhodila Ducha Svatého z okna, filosof mluví o Bohu, mystik, hříšník s Bohem. Krásné řeči z kazatelen, které se nepotkávají s realitou života. Filosof může znát 100 jmen Božích, ale babička co se modlí posvátný růženec zná jeho hlas.

sv.Dominik

„Lidé si často neuvědomují, jak bohatý je růženec na odpustky. Je to proto, že mnozí kněží při kázání o růženci sotva vzpomínají odpustky; jejich kázání jsou květnaté a oblíbené, vyvolávají obdiv, ale sotva něco naučí.“ sv. Ludvík Maria Grignion z Montfortu

Uvedená slova slouží k připomenutí toho, že v průběhu staletí Církev udělila těm, kteří se modlí růženec, početné odpustky. Katolická církev je zásobárnou milostí vykoupení. Spasitel působí prostřednictvím svého mystického těla, Církve, aby duším udělil mnohé z těchto milostí. Tyto dary nejsou nějaká magie, ale spíše milosti, které proudí ze srdce milosrdného Boha, který miluje své děti a je více než ochoten udělit nám odpustky skrze své milosrdenství a lásku.

1. ledna 1967 svatý papež Pavel VI. promulgoval revizi posvátných odpustků, které má Církev k dispozici v apoštolské konstituci s názvem Indulgentiarum Doctrina. Byla zveřejněna 29. června 1968 a od té doby prošla několika vydáními. 5. července 1999, při přípravě oslav jubilea – třetího křesťanského tisíciletí – svatý Jan Pavel II. schválil její revidované čtvrté vydání. V roce 2022 vyšla ve vydavatelství Spolku svätého Vojtěcha kniha Enchiridion odpustků; slovenský překlad byl schválen Apoštolskou penitenciáří v Římě.

Úplné odpustky mohou získat ti, kdo se modlí růženec v kostele, v kapli nebo v rodině, v řeholním společenství nebo nábožném společenství.

Pro získání odpustků se stanovuje:

1. stačí čtvrtina celého růžence, čili pět desátků, 2. k modlitbě je třeba přidat nábožné rozjímání o tajemstvích, 3. při veřejném recitování je třeba vyslovit tajemství podle zvyklého zvyku (Ench. indulgentiarum, conc. 17).

V ostatních případech se udělují částečné odpustky.

Podle příručky Enchiridion odpustků lze získat úplné odpustky tehdy, když se věřící pomodlí pět desátků růžence. Avšak těchto pět desátků je třeba se pomodlit souvisle bez přerušení.

Když se stanete apoštolem růžence, je důležité si uvědomit, že modlitba růžence není prožíváním příjemných pocitů. Mnohokrát, jako v každém vztahu, pozitivní emoce přicházejí a odcházejí. To, co rozhoduje o věrnosti člověka v jakémkoli vztahu, je vytrvalost v těžkých časech. Šiřitelé růžence se rodí tehdy, když duše vytrvá při modlitbě růžence bez ohledu na okolnosti. Svatý Ludvík Maria Grignion to věděl a o vytrvalé modlitbě růžence poznamenal: ,,I kdybyste prožívali vyprahlost duše, nudu a vnitřní znechucení, nikdy se nevzdávejte ani nejmenší části modlitby růžence. Naopak, jako skuteční podporovatelé Ježíše a Marie byste měli odříkat modlitby Otče náš a Zdrávas, Maria, aniž byste viděli, slyšeli nebo cítili nějakou útěchu. Snažte se co nejlépe soustředit na tajemství.“

Skuteční apoštolové růžence se nikdy nevzdají!

Známý americký exorcista, otec Chad Ripperger, ve svých přednáškách a knihách často zdůrazňuje, že stojíme na prahu éry Triumfu Neposkvrněného Srdce Panny Marie, který předpověděla Panna Maria ve Fatimě.

Podle něho je toto vítězství klíčem k obnově Církve a světa, ačkoli mu bude předcházet období velkých zkoušek.

– Otec Ripperger vyjadřuje přesvědčení, že éra Triumfu Neposkvrněného Srdce už není daleko. Vnímá to jako čas obrovské duchovní obnovy křesťanství.

– Upozorňuje však, že před tímto triumfem projde svět a Církev takzvaným „Velkým soužením“ (očišťováním). Současný morální a duchovní úpadek vnímá jako průvodní znak tohoto procesu.

– Věřící vyzývá, aby nepodléhali panice ani hněvu kvůli krizím v Církvi či ve světě, protože Panna Maria před 150 lety jasně předpověděla, že tyto těžké časy nastanou.

– Exorcista Ripperger často hovoří o tom, co démoni prožívají během exorcismů. Ďáblové mají z Neposkvrněného Srdce a ze jména Panny Marie panický strach. Její čistota a pokora přímo drtí jejich pýchu.

– Označuje ji za Mediatrix of All Graces (Prostřednici všech milostí). To znamená, že Bůh si vybral Marii, aby skrze její ruce a srdce tekly všechny milosti potřebné k boji se zlem.

Abychom urychlili Triumf jejího Srdce a zůstali chráněni, otec Ripperger doporučuje:

– Doporučuje osobní mariánské zasvěcení (podle sv. Ludvíka M. Grigniona z Montfortu). Sám sestavil speciální modlitby zasvěcení rodin, majetku a vnějších dober Neposkvrněnému Srdci na ochranu před démonickým útlakem.

– Denní modlitbu růžence považuje za základní zbraň dnešní doby, kterou není třeba nikdy vynechat.

Pravidelná svatá zpověď, účast na mši svaté a eucharistická adorace jsou podle něj štítem, který člověka udrží ve víře bez ohledu na okolnosti.

Sv. Grignion z Montfortu tvrdí: „Panna Maria zplodila s Duchem Svatým to největší, co kdy bylo a bude – Bohočlověka, a porodí také největší věci, které budou v posledních dobách. Vytvoření a vychování velkých svatých, kteří se objeví na konci časů, je vyhrazeno jí, neboť jen tato výborná a zázračná Panna může ve spojení s Duchem Svatým vykonat věci zázračné a mimořádné. Jedním z hlavních důvodů, proč Duch Svatý nekoná nyní zjevné zázraky v našich duších je, že v nich nenachází dostatečné sjednocení se se svou Nevěstou!„

Jak říká svatá Terezie Avilská, jestli si někdo myslí, že je nějaká jiná cesta k Bohu kromě modlitby, nevěřte mu. Není jiné cesty. Modlitba je těžká práce, náročná práce. Modlitba není nic lehkého, ale je opravdu těžká. Protože v modlitbě předně bojujeme se vším, co nás od Boha vzdaluje. S veškerou svojí leností, nechutí, nemohoucností – abych tak řekl – protože nemáme sílu rozhodnout se pro Boha, naše vůle je raněná. A modlitba není něco, co by nás přitahovalo na první pohled. Můžeme v hloubi duše po Bohu toužit, hledat Ho, ale naše vůle se tomu vzpírá. Naše srdce však touží. Často se cítíme jako přibití na kříž mezi tím, po čem toužíme, a tím, co děláme! To zakusil i veliký svatý Pavel, který říká: Já vím, co je dobré! My všichni známe, co je dobré – to vám já říkat nemusím – a na druhou stranu cítíme, že na to dobro nemáme sílu, a často padáme. Proto Pavel říká: Ubohý jsem to člověk! Tím však nekončí. To nestačí. On pokračuje: Ale chvála Bohu skrze našeho Pána Ježíše Krista, který nám dává sílu. Právě zde mnozí tu sílu prožili, vlastně prožili milost, protože všechno je milost! Ježíš říká: Beze mne nemůžete nic! Bez milosti se nemůžeme pro modlitbu ani rozhodnout, natožpak se modlit. Všechno je milost.

Modlitba – Anděl Páně- exorciční modlitba

Dnes se každý křesťan nachází téměř nepřetržitě ve víru války. Křesťan vede svůj boj především duchovními zbraněmi. Duchovní zbraně mají nezměrný dosah, jelikož žádné přirozené dobro se nevyrovná ani tomu nejmenšímu duchovnímu dobru. Teologové i mystici říkají, že všechna hmotná dobra světa stojí níže než nejmenší stupeň milosti. Milosti se dostává těm, kteří se modlí, a modlitba dokáže hýbat horami, jak víme z evangelia [Mk 11, 23].

Mezi duchovní zbraně, které jsou obzvlášť drahé křesťanům, patří modlitba Angelus Domini neboli „Anděl Páně“, modlitba shrnující teologii dějin a víry. Tato modlitba nám připomíná pozdravení Nejsvětější Panny archandělem Gabrielem onoho dne, který změnil běh lidských dějin. Po andělově zvěstování a Mariině odpovědi, „fiat mihi secundum verbum tuum“ „staniž se mi podle slova tvého“; Lk 1, 38, se „Slovo stalo tělem“ . Jan 1, 14.

Ďábel tuto modlitbu nenávidí, protože mu připomíná čas, kdy byl poražen.

„Anděl Páně“ naplňuje duši pokojem, ale také povzbuzuje modlící se duši k boji, jak tomu bylo po staletí, kdy křesťanský Západ čelil útoku nepřítele.

Bez bitvy není vítězství a není bitvy bez bojovného nastavení duše, která se zas rodí z ducha oběti, tedy ducha Kristova kříže, erbu každého křesťana, znamení vítězství nad smrtí, jediného znamení, v němž, jak říká sv. Pavel, křesťan hledá svou slávu [Gal 6, 14].

Každý člověk se cítí dobře mezi lidmi, kteří mu jsou nakloněni, kdy si navzájem rozumějí, kdy je těší a rmoutí to samé. Často ale v každodenním životě staneme před křížem osamocení, a to dokonce i uprostřed nejbližších. Přijímáme ho, protože naše víra má nevyčíslitelnou cenu a její zachování je pro nás prvořadým úkolem. Nicméně samota bývá nepříjemná, tíží a bolí. Obracejme se v takových chvílích o pomoc a posilu k milujícím Srdcím Ježíše a Marie.

Útěchu můžeme také čerpat z vědomí, že bezpočet lidí před námi zakoušelo zkoušku osamocení mezi nejbližšími a prošli jí vítězně. Jak výmluvným příkladem je život poměrně nedávno zesnulé sestry Lucie, které se spolu s příbuznými Františkem a Hyacintou Martovými dostalo milosti zjevení Panny Marie ve Fatimě.

Lucie Maria de Jesus dos Santos byla nejmladší ze sedmi sourozenců. Z toho důvodu byla, jak sama psala, „zahrnována laskáním a něžnostmi“. Její matka Maria Rosa dos Santos byla velmi dobrou ženou, horlivou katoličkou, vzornou manželskou a matkou, ale… nevěřila v pravost zjevení. Vyprávění o zjeveních považovala za výmysly a spatřovala v nich příčinu potíží rodiny. Zjevení zcela změnila Luciin život. Při zjevení anděla jí bylo devět let a v době zjevení Panny Marie měla o rok více.

Když v roce 1915 vyšlo najevo, že Lucie „něco“ viděla, matka líčení dcery „odbyla odmítavým posunkem a označila vše za ‚dětské hlouposti‘“. Lucie později vzpomínala: „Tato ironická gesta a slova se mě velmi citelně dotýkala… Ale to ještě nebylo nic.“ Anděl Portugalska dětem během druhého zjevení řekl: „Přinášejte Bohu za oběť všechno, co můžete, jako zadostičinění za hříchy, kterými je urážen, a jako prosbu za obrácení hříšníků.“ Dodal také: „Především přijímejte a neste odevzdaně utrpení, které Pán na vás sešle.“

13. května 1917 hovořila Panna Maria s dětmi na podobné téma: „Chcete snášet všechna utrpení, která Bůh na vás sešle, jako smírnou oběť za hříchy, které ho urážejí, a jako prosbu za obrácení hříšníků?“ Ústy Lucie odpověděly: „Ano, chceme!“ Načež Matka Boží odpověděla: „Budete tedy hodně trpět, ale Boží milost vás bude posilovat.“

Při druhém zjevení se Panna Maria tázala Lucie: „Trpíš hodně? Neztrácej odvahu! Já tě nikdy neopustím. Moje Neposkvrněné Srdce bude tvým útočištěm a cestou, která tě povede k Bohu.“ Tato slova se později potvrdí v míře vrchovaté, ale prozatím děvčátko zažívalo těžké útrapy.

Když Lucie vzpomínala na dobu před 13. červnem 1917, psala: „Maminka a sestry se chovaly neustále pohrdavě a to se mě dotýkalo a bolelo to jako urážky.“ Období zjevení po 13. červnu se týkají následující slova Lucie: „Viděla jsem zarmoucenou maminku, která mě chtěla za každou cenu přinutit, abych se doznala ke lži.“

Matka jednoho dne dceři řekla: „Buď řekneš těm lidem pravdu a přiznáš se, žes lhala, nebo tě někam zavřu, kde ani slunce neuvidíš.“ Tak se i stalo a děvčátko bylo zavíráno do komory. „Sestry se přidaly k mamince a tak mě obklopila atmosféra pohrdání a opovržení. Vzpomínala jsem na minulé časy a tázala se, kde je ta něžnost, kterou mi ještě nedávno má rodina projevovala?“

Jistého dne si k sobě nechal Lucii zavolat místní farář. Matka v této souvislosti Lucii řekla: „Pan farář tě už přinutí, abys řekla pravdu, ať tak nebo onak. Ať tě třeba potrestá, ať s tebou udělá, co chce, jen když tě přinutí, aby ses přiznala, že jsi lhala…“

„Také sestry se postavily na maminčinu stranu,“ vzpomínala Lucie, „a vymyslely si plno hrozeb, aby mi nahnaly strach z výslechu u pana faráře.“ Když matka vedla dceru podruhé k faráři, opět na ni silně naléhala, aby řekla „pravdu“, tedy aby ve skutečnosti zalhala, že zjevení jsou podvod. „Útok byl tentokrát silný a já jsem nevěděla, co dělat,“ napsala Lucie.

Děvčátko mělo důvody bát se o svůj život. Na onu pro ni hroznou dobu vzpomínala takto: „Jednoho dne se zeptal maminky muž, který se nám nafoukaně posmíval a někdy nás dokonce bil: ‚Teto Marie Rózo, co říkáš těm viděním své dcery?‘ ‚Nevím,‘ odpověděla, ‚myslím, že je to malá podvodnice, která klame půl světa.‘ ‚Neříkej to tak nahlas, nebo ji někdo sprovodí ze světa. Zdá se, že někdo ji nemá příliš v lásce.‘“ Luciina matka nakonec odvětila: „Ach, z toho si nic nedělám! Jen když ji donutí mluvit pravdu.“

V té době v Portugalsku vybuchovaly bomby a docházelo k únosům. Zednáři neměli žádné zábrany používat jakýchkoliv prostředků k dosažení svých cílů. Několik let před zjeveními ve Fatimě byli zastřeleni král Karel I. a následník trůnu infant Ludvík Filip (1908). Už po zjeveních výbuch bomby zničil první kapličku, která byla na jejich místě vystavěna.

V jednu chvíli bylo dětem nařízeno, aby se dostavily na úřad do Vila Nova de Ourém. Otec Františka a Hyacinty šel sám místo nich, aby je chránil před nátlakem ze strany úředníků. Rodiče Lucie se na to dívali jinak. Její otec prohlásil: „„Má dcera půjde. Ať odpoví sama. Já těm věcem nerozumím. A jestliže lže, ať je potrestána!“ Lucie psala: „Nejvíce mě bolela lhostejnost, kterou mi dávali najevo rodiče, a to tím víc, když jsem viděla, s jakou láskou jednali se svými dětmi strýc a teta. Vzpomínám si ještě, že jsem si během té cesty myslela: ‚Moji rodiče mě vydávají úplně lhostejně úřadům, aby si se mnou dělaly, co se jim zachce…‘“

Výslechem na úřadě to ale neskončilo. V srpnu 1917 byly děti zavřeny do ourémského vězení. Lucie vzpomínala: „Co jsem tehdy já i moji malí příbuzní nejvíce pociťovali a co nejvíc bolelo, bylo to, že mě rodina úplně opustila.“ Tentokrát pocítili opuštěnost i František s Hyacintou.

Luciina rodina vlastnila v Cova da Iria, tedy v místě zjevení Panny Marie, trochu zemědělské půdy a pastviště. Zvědavci, kteří tam chodili, pošlapávali trávu a ničili setbu a úrodu. Rodině se snížily zásoby potravin. Matka a sestry z toho obviňovaly Lucii. Ona sama psala: „To mě tolik bolelo, že jsem se neodvažovala vzít si kousek chleba a sníst jej. Aby mě maminka donutila povědět pravdu, jak říkala, bila mě často klackem, který vzala z hromady v koutě, nebo koštětem.“ Lucii vytýkali, že kvůli ní rodina chudne. Museli dokonce na nějaký čas prodat své stádo. „Tím vším jsem byla vinna já a v kritických okamžicích mi to říkali do očí,“ vzpomínala Lucie.

Situace byla tak vyostřená, že se Lucie začal zastávat její otec. Paní dos Santos ale těžko snášela prodlužující se napětí a propadala zoufalství. Lucie psala: „Maminka poklesla opět na mysli a pronásledování doma začalo znova.“ Jedna ze sousedek matce řekla, že děvčátko dostala od někoho nějaké peníze, což ale nebyla pravda. Matka Lucii zbila násadou od koštěte, aby jí je dala.

Lucii v jejím utrpení utěšovala Hyacinta slovy: „Neplač! To jsou určitě ty oběti, o kterých řekl anděl, že je na nás Bůh sešle; trpíš, abys dělala pokání a za obrácení hříšníků.“ Lucie jen stěží zadržovala nejen slzy, ale i projevy jisté vzpoury. Ale nakonec prohlašuje: „Viděla jsem v tom vždycky vůli Boží.“ Jak krásné vítězství!

Jestliže Pán Bůh dopustil na malou Lucii tolik útrap z rukou její vlastní matky, pak se nedivme, že i nás může v rodinném kruhu nebo i v Církvi čekat kříž nepochopení a osamocení. Hledejme v takových chvíli útěchu v přemítání o životě Lucie. Ze tří vizionářů bylo dáno jenom jí vidět některé obrazy, slyšet hlas Panny Marie, s níž také mohla hovořit. Dostalo se jí tedy v jistém smyslu více milostí nežli jejím příbuzným. Nemělo by tedy překvapovat, že na ní byl také vložen onen těžký kříž.

Hyacinta, která se narodila 10. března 1910, měla zcela jinou povahu než její bratr František: byla velmi živá, tklivá, citlivá, „ryzí jako zlato“. „Strašně rády jsme tančily a stačilo, abychom zaslechly jiné pasáčky hrát na jakýkoliv nástroj, ihned jsme začínaly tancovat. Hyacinta, přestože byla velmi malá, k tomu měla obzvlášť nadání. […] Hyacinta také velmi ráda brala bílé beránky na kolena, sedávala s nimi, objímala je a pusinkovala, a večer je nesla na rukou domů, aby se neunavili.“V době zjevení Matky Boží, která změnila celý její život, měla sedm let.

Vidění pekla a odpor k hříchu

Její citlivé srdce zasáhlo zejména vidění pekla: „Vidění pekla ji vyděsilo natolik, že se jí všechny tresty a umrtvování zdály příliš malé na to, aby u Boha získaly milost záchrany některých duší. […] Jak se stalo, že tak malá Hyacinta byla schopna pochopit ducha umrtvování a pokání a s takovým zápalem se mu odevzdat? Zdá se mi, že to byla v první řadě zvláštní milost, kterou chtěl Bůh prostřednictvím Neposkvrněného Srdce Mariina udělit, a také vidění pekla a neštěstí duší, které do něj jdou. […] Hyacinta často seděla na zemi nebo nějakém kameni a zadumaná říkala: ‚Peklo, peklo, jak je mi líto duší, které jdou do pekla, a těch lidí, kteří zaživa hoří jako dříví v ohni.‘ Rozechvělá klekala se sepjatýma rukama, aby opakovala modlitbu, kterou nás Paní naučila: ‚Ó můj Ježíši…‘ Hyacinta zůstávala dlouho na kolenou a stále tuto modlitbu opakovala. Čas od času na mě nebo na bratra volala, jako by se probrala ze sna: ‚Františku, Lucie, vy se se mnou nechcete modlit? Musíme se hodně modlit, abychom zachránili duše před peklem. Jde jich tam tolik, tolik!‘ Jindy se mě zeptala: ‚Proč naše Paní neukáže hříšníkům peklo? Kdyby jej viděli, nehřešili by, aby se tam nedostali…‘“

Misijní horlivost

Jestliže František usiloval o to, být těšitelem Nejsvětějších Srdcí Ježíše a Marie, pak Hyacinta chtěla rozdávat jejich milosti. Naplňovala ji starost o spásu duší a misijní horlivost.

„Když občas zaslechla kletby, zakrývala si tvář dlaněmi a říkala: ‚Ó můj Bože, ti lidé nevědí, že za taková slova půjdou do pekla. Odpust jim, můj Ježíši, a obrať je. Oni určitě nevědí, že je to urážka Boha. Můj Ježíši, je mi jich tak líto. Prosím tě za ně.“

Proto si zvláště zamilovala modlitbu fatimského anděla, kterou každý den častokrát opakovala: „Prosím za odpuštění pro všechny ty, kdo v Tebe nevěří, Tobě se neklaní, v Tebe nedoufají a Tebe nemilují.“ Modlila se bezpočet střelných modliteb a prosila Neposkvrněné Srdce Mariino o obrácení a spásu nebohých hříšníků.

Apoštolát oběti

„Hyacinta si tak vzala k srdci oběti za obrácení hříšníků, že nevynechala žádnou příležitost, jež se jí naskytla. V Moita žily děti dvou rodin, které chodily žebrotou. Jednou jsme je potkali cestou na pastvu s naším stádem. Hyacinta je zahlédla a řekla: ‚Dejme těm chudákům naše jídlo na obrácení hříšníků.‘ A běžela, aby jim je dala. […] Hyacinta byla neúnavná ve vyhledávání obětí]: kromě snášení dlouhodobého hladu a žízně z lásky k duším pro ni bylo největší obětí, když se vzdala tance.

Tato horlivost byla zcela nadpřirozená: toužila trpět za hříšníky, zadostiučinit za jejich hříchy, vyprosit jim odpuštění a milost obrácení. Často si odříkala jídlo „na úmysl hříšníků, kteří příliš jedí“; „za hříšníky, kteří ani v neděli nechodí“ chodila na mši sv. během týdne, a to navzdory své nemoci. Tato láska k bližnímu, jejímž pramenem byl důvěrný vztah s Neposkvrněným Srdcem Mariiným, se stala něčím na způsob její druhé přirozenosti. V citlivém a velkodušném srdci tohoto osmiletého dítěte působila milost Boží neobyčejným způsobem.

Život pod praporem Neposkvrněného Srdce Mariina

Nejvlastnějším rysem Hyacintiny zbožnosti byla její vroucí úcta k Neposkvrněnému Srdci Mariinu. Díky touze po spáse hříšníků pochopila, že úcta k Srdci Matky Boží je nejúčinnějším prostředkem, skrze nějž může vyprosit záchranu mnoha duší. Její oblíbená modlitba zněla: „Sladké Srdce Panny Marie, budiž mojí spásou.“ Když byly děti 13. srpna zatčeny, Hyacinta velmi těžce nesla odloučení od rodičů. František ji tehdy utěšoval slovy: „Neplač. Obětujeme to Ježíši za hříšníky.“ Dívka dodala: „A také za Svatého otce a jako zadostiučinění za hříchy proti Neposkvrněnému Srdci Mariinu.“ Po zjevení Neposkvrněného Srdce Mariina 13. června, „nejednou říkala: ‚Ta Paní řekla, že její Neposkvrněné Srdce bude tvým útočištěm a cestou, která tě povede k Bohu. Miluješ ji moc? Já její Srdce moc miluji. Ono je tak dobré!‘“ Když slyšela o přijímání v první sobotu, řekla Lucii: „Je mi tak líto, že nemohu přijímat sv. přijímání na zadostiučinění za hříchy proti Neposkvrněnému Srdci Mariinu. […] Tak moc mám ráda Srdce Mariino! Je to přeci Srdce naší nebeské Matky. Také ráda opakuješ: ‚Sladké Srdce Panny Marie, budiž mojí spásou‘? Já to ráda dělám. Tak ráda. Často trhala polní květiny a zpívala na melodii, kterou si právě vymyslela: ‚Sladké Srdce Panny Marie, budiž mojí spásou. Neposkvrněné Srdce Panny Marie, obrať hříšníky, zachraň duše od pekla.‘“

„Krátce před tím, než odešla do nemocnice, prohlásila: ‚Už brzy půjdu do nebe, ty tu zůstaneš, abys lidem řekla, že Bůh chce zavést na světě pobožnost k Neposkvrněnému Srdci Mariinu. Až nadejde čas o tom mluvit, neschovávej se. Řekni všem lidem, že Bůh nám dává milosti prostřednictvím Neposkvrněného Srdce Mariina, že si je lidé mají vyprosit skrze ono Srdce, že Srdce Ježíšovo chce, aby s ním bylo uctíváno Neposkvrněné Srdce Mariino. Ať prosí za mír Neposkvrněné Srdce Mariino, neboť Bůh tomuto Srdci svěřil mír na zemi. Kdybych tak mohla vložit do srdce všech lidí oheň, který hoří v hloubi mého srdce a díky kterému tak moc miluji Srdce Ježíšovo a Srdce Mariino.‘“

Hyacinta – oběť zadostiučinění

Hyacinta byla posledních osmnáct měsíců svého života těžce nemocná. Španělská chřipka postupně přešla do hnisavého zápalu plic, který křehké dívce působil veliké bolesti. „Přesto jej snášela s odevzdaností, ba dokonce s radostí, která překvapovala.“

V době nemoci „nás Matka Boží navštívila a řekla, že brzy přijde, aby vzala Františka do nebe. A mě se zeptala, zda chci obrátit ještě více hříšníků. Odpověděla jsem jí, že ano. Tehdy mi řekla, že se dostanu do nemocnice a budu tam velmi trpět. Budu trpět za obrácení hříšníků na zadostiučinění za urážky Neposkvrněného Srdce Mariina a z lásky k Pánu Ježíši. Zeptala jsem se: ‚Půjdeš se mnou?‘ Řekla, že ne. To je pro mě nejtěžší. Řekla mi, že mě tam odveze moje matka a zůstanu tam sama.“

V prosinci 1919 se Matka Boží zjevila podruhé, aby ji připravila na snášení dalších obětí: „‚Řekla mi, že pojedu do Lisabonu do jiné nemocnice a už nikdy neuvidíme ani tebe, ani své rodiče. Ještě budu mnoho trpět a zemřu opuštěná. Ale nemám se bát, ona pro mě přijde, aby mě vzala do nebe.‘ A plačíc mě tiskla a opakovala: ‚Už tě nikdy neuvidím. Poslyš, modli se za mě, protože zemřu opuštěná.‘ Až do výjezdu do Lisabonu strašně trpěla. Tulila se ke mě a plačíc říkala: ‚Už tě nikdy neuvidím. Ani svou matku, ani své sourozence, ani svého otce, už nikdy nikoho neuvidím. A pak zemřu samotinká.‘ ‚Nemysli na to,‘ řekla jsem jí jednou. ‚Dovol mi na to myslet, protože čím víc na to myslím, tím víc trpím, a já chci trpět z lásky ke Kristu a za hříšníky. Už si nic nedělám z bolestí. Matka Boží pro mě přijde, aby mě odtud vzala do nebe.‘ Občas líbala kříž, tiskla jej k sobě a říkala: ‚Ó můj Ježíši, já tě tak miluji a chci trpět z lásky k tobě.‘ Kolikrát říkala: ‚Ó Ježíši, teď můžeš obrátit mnoho hříšníků, protože ta oběť je velmi velká.‘“

21. ledna 1920 odjela Hyacinta do Lisabonu, kde ji ubytovali v sirotčinci Zázračné Matky Boží. Díky tomu mohla být každý den přítomna na mši sv. a přijímat svaté přijímání. Avšak její stav se neustále zhoršoval a 2. února byla převezena do nemocnice. O tři dny později se musela její matka, která Hyacintu dosud doprovázela, vrátit domů. Hyacinta zůstala ve velké nemocnici, kterou již neměla nikdy opustit, sama. 10. února podstoupila operaci. Z důvodu slabého organismu dívenky lékaři použili pouze částečnou anestézii. Zákrok se pro ni stal skutečným utrpením. 17. února se jí opět zjevila Matka Boží. „Řekla mi, že již brzy pro mě přijde a že od teď už nebudu trpět.“ Od onoho dne skutečně necítila žádné bolesti.

Lékař nemocnice, Dr. Enrico Lisboa, ve své zprávě napsal: „Navečer 20. února malá kolem šesté hodiny prohlásila, že jí není dobře, a požádala o poslední svátosti. Byl vyzván farář od Svatých andělů, P. Pereira dos Reis, který ji kolem osmé hodiny večer vyzpovídal. Bylo mi sděleno, že malá rovněž naléhá, aby dostala viatikum. Avšak pater Pereira dos Reis, v přesvědčení, že její stav není kritický, toto odmítl. Nicméně přislíbil, že přinese Pána Ježíše následující den. Malá ale i nadále naléhala, aby dostala svaté přijímání, a říkala, že brzy zemře. Kolem desáté hodiny večer skutečně v poklidu zemřela.“

Boží požehnání je to, čeho si nejvíce cením. Pokud bych byl i v base a celkem potupený, vybral bych si to i s Božím požehnáním. Pokud bych byl na vrcholu kariéry a chybělo by mi Boží požehnání, odmítl bych to.

Boží požehnání mohu získat, pokud mám čisté srdce. Dosáhnout ho mohu dvěma způsoby.

Nic nečistého nepustit dovnitř, nemyslím jen šesté Boží přikázání, ale každý druh nelásky, co nám znečišťuje srdce.

Druhý způsob je všechno nečisté vyhodit ven s lopatkou. Jak se jmenuje ta lopatka? Svatá zpověď. Čím usilovněji a upřímněji se vyzpovídáš, tím jsi milejší v Božích očích.

Čisté srdce není prázdné srdce, je to srdce plné Boha.

Tuto čistotu může dosáhnout každý. Pokud ji nemáš, jsi buď líný nebo pyšný. Vždy vyhazuj všechno, co ti tam padne a i shora budou vidět, že dobře vyhazuješ. Bůh půjde s tebou. To je tajemství úspěchu. Jak se o tom píše v prvním žalmu. Daří se mu ve všem, co podniká. Je jako strom zasazený u vody, listí má stále zelené, přináší ovoce v pravý čas.

(P. Marián Kuffa )

Proroctví sv. Františka z Assisi o znamení posledních dob…

Buďte silní, moji bratři, vzchopte se a věřte Pánovi. Čas velkých zkoušek a soužení se rychle blíží. Bude mnoho zmatků a roztržek jak duchovních, tak světských. Laskavost mnohých ochladne, zlovolnost bezbožných vzroste. Démoni budou mít nebývalou moc.

Boží něha ve zpovědnici – svatý P. Leopold Mandić

Jestli jste byli v Medžugorje, asi jste procházeli kolem sochy malého řeholníka, která stojí nedaleko kostela u zpovědnic. Sám trávil ve zpovědnici 12 – 15 hodin denně a lidé od něj odcházeli posíleni a naplněni pokojem. Přitom měl jiné plány, chtěl být misionářem Východu … 

Svatí posvěcují místo, kde žili. Stejně jako František z Assisi svou poustevnu, Antonín Padovu, Jan Maria Vianney Ars, Pius z Pietrelciny San Giovanni Rotondo. V Padově není jen bazilika svatého Antonína. Je zde i malá cela – zpovědnice v klášteře kapucínů na náměstí Svatého Kříže, která se stala předmětem zájmu. Zde svatý Leopold Mandić vyslechl během více než třiceti let bezpočet hříšných příběhů.

Toto „místo“ zůstalo nepoškozené při leteckém náletu 14. května 1944, jak malý kapucín předpověděl: „Kostel a klášter budou zasaženy bombami, ale ne tato cela. Zde Bůh projevoval milosrdenství duším: musí být uchována jako památník jeho dobroty„. Život svatého zpovědníka byl uzavřen na ploše těchto několika metrů čtverečních. Není snadné mluvit o jeho životě, protože byl příliš prostý a skrytý před poznáním světa.

Otec Leopold Mandić zpovídal 12 až 15 hodin denně. Jeho zpovědnicí byla maličká řeholní cela, kterou nazývali „salonkem pohostinnosti“. Než začal zpovídat, dlouho se modlil. Když bylo zpovídajících se výjimečně mnoho, tehdy ani nejedl. Ke zpovědi k němu přicházeli lidé z celé Itálie: dělníci, rolníci, inteligence, a také šlechtici, kněží i biskupové. Svatý Otec Pio se často ptal poutníků, kteří k němu přicházeli ze severní Itálie: „Proč ke mně přicházíte? Máte přece svatého zpovědníka u vás.“ Myslel samozřejmě otce Leopolda.

Svatý Leopold Mandić se narodil 12. května 1866 v Castelnuově v Dalmácii (dnes je to Herceg Novi v Černé Hoře) ve zbožné katolické rodině. Byl nejmladším z dvanácti dětí Carloty Zarevićové a Petra Mandiće. Přestože Leopoldova matka pocházela z bohaté šlechtické rodiny a otec svědomitě pracoval, jejich hospodářská situace se stále zhoršovala, ale navzdory tíživým okolnostem jejich víra neochabovala. Řeholníkova sestra po letech vzpomínala: „Náš tatínek byl svatý člověk, každé ráno chodil na mši svatou a ke svatému přijímání, můj bratr (otec Leopold) byl vždy s ním.„

Dům, ve kterém se Bohdan narodil, byl vlastně palácem po bohatých předcích, jeho rodiče však žili na hranici chudoby. Jejich bohatstvím však byly děti a křesťanské ctnosti. Pokřtěn byl 13. června jménem Bohdan (tj. Bohem daný).

Na matku vzpomínal Bohdan často a rád. Říkával: „Byla to osoba mimořádně soucitná. Za to, čím jsem, vděčím především jí„. Byl to citlivý, soustředěný, velmi inteligentní kluk, který se zajímal jen o školu a kostel. Dětské hry mu ovšem pochopitelně nebyly cizí. Jednou hrál s kamarády na pláži před domem kuličky. Hráli o měďáky a jeden z jeho kamarádů stále prohrával, až se dostal do situace, že už neměl žádné mince a ze zlosti vykřikl ošklivou nadávku. Malého Bohdana to velmi mrzelo, vyndal tedy z kapsy všechny mince, které měl a nabídl je tomuto chlapci se slovy: „To všechno může být tvoje, když mi slíbíš, že už taková slova nebudeš používat„. Stiskli si ruku, a bylo dohodnuto. To byla jedna z prvních obětí budoucího bratra kapucína, které rád přinesl pro věc přátelství a jednoty mezi lidmi.

Bohdan vstoupil v 16-ti letech do semináře bratrů kapucínů v Udině – připojeném v roce 1866 k italskému království. Bohdanovo kapucínské povolání se zrodilo ze silné apoštolské touhy.

Během dvou let, které strávil v Udině, se snažil upravit si tichem a cvičením svou řečnickou vadu, příšernou unáhlenost, která byla překážkou v jeho touze po komunikaci, vyvěrající ze srdečné a extrovertní povahy. Brzy se stal všestranným vzorem.

Zkušební rok strávil v Bassano del Grappa (Vicenza), kde 2. května 1884 přijal spolu s kapucínským hábitem jméno bratr Leopold. V roce 1885 následovalo tříleté studium filozofie v Padově. 18. června 1887 – jak on sám zapsal – poprvé slyšel hlas Boží, který k němu mluvil o návratu východních odpadlíků ke katolické jednotě.

Na podzim roku 1888 přesídlil do kláštera Nejsvětějšího Vykupitele v Benátkách, poblíž Židovského ostrova (Guidecca), kde strávil dva roky teologických studií. Poté byl 20. září 1890 v kostele Panny Marie Ochránkyni Zdraví v Benátkách vysvěcen na kněze.

Po vysvěcení se mu zdálo, že naplnění jeho misionářského snu se už přiblížilo. Ihned požádal představené, aby ho vyslali jako misionáře na Východ. Ale odpověď byla zamítavá. Jeho koktavost byla příliš výrazná a představení ho nepovažovali za vhodného. I další opakované žádosti byly zamítnuty.

Světec po sobě nezanechal životopis, ale z jeho soukromé korespondence a zápisků, spěšně napsaných na obrázky, nebo z vyprávění jeho spolubratrů víme, že smíření se s nemožností misijní práce pro něho nebylo snadné. Ještě nějakou dobu otec Leopold dělal, co mohl, pro naplnění své touhy. Intenzivně se učil cizí jazyky. Kromě chorvatštiny znal nejen italštinu a latinu, ale uměl mluvit také srbsky, slovinsky a řecky.

Pán Ježíš neobyčejným způsobem otci Leopoldovi potvrdil, že má zůstat v klášteře v Padově a neodcházet na mise na Východ. Když totiž dával jedné osobě svaté přijímání, ta mu poté, co je přijala, oznámila toto: „Otče, Pán Ježíš mi přikázal ti říci, že každá duše, které zde pomůžeš ve zpovědi, je tvým Východem.„

Otec Leopold ve svých zápiscích z onoho dne poznamenal: “ Od nynějška každá duše, přicházející ke mně, bude pro mě Východem.“ Byla to rozhodující chvíle, ve které změnil svou vlastní představu povolání a v poslušnosti a s pokorou přijal to, co pro něho připravil Bůh.

Jednoho dne se v jeho cele objevil Giuseppe Chivato, člověk, který se nezpovídal po mnoho let. Rozhodnutí jít ke svátosti pokání za otcem Leopoldem po tak dlouhé pauze bylo pro něj velmi obtížné. Chivato byl v takovém stresu a tak zmatený, že po vstupu do cely zasedl na místo otce, zatímco ten – neřekl nic – poklekl a vyslechl zpověď. Když si Giuseppe po určité době uvědomil svůj omyl, začal se řeholníkovi velmi omlouvat. A tehdy se otec Leopold srdečně zasmál a řekl mu: „Nic se nestalo. Jdi v pokoji!“ Chivato doznal, že tímto postojem získal otec Leopold jeho naprostou důvěru.

Co bylo příčinou toho, že před jeho celou stály dlouhé řady lidí z různých společenských vrstev, toužících po smíření s Bohem? Ti, kteří se u otce Leopolda zpovídali, zdůrazňují, že dokázal – kromě několika vypovězených slov – způsobit, že lidé odcházeli od jeho zpovědnice plní pokoje, útěchy a posily.

Jeho spolubratři zase zmiňovali, že každého člověka, přicházejícího do jeho cely, otec Leopold přijímal tak, jako by spása celého lidstva závisela na obrácení právě tohoto člověka. K lidem, kteří měli velké potíže s vyznáním svých hříchů, promlouval: „Já jsem také ubohý a hříšný, i když jsem řeholník a kněz. Kdybych neměl pomoc od Pána Boha, byl bych horší než mnoho jiných lidí.„

Otec Leopold se oddával jemu svěřené službě s velkou obětavostí. Prakticky se nepohnul ze své maličké cely, přilepené ke kostelu. Nikdy neměl dovolenou – vůbec žádný volný den, dokonce i když byl nemocný a měl horečku. Nevšímal si nesnesitelného letního úpalu, ani tuhé zimy – ačkoli ve zpovědnici neměl žádné topení.

Mnoho lidí, když vidělo tak přísné zásady otce Mandiće, žaslo nad tím, že z něj přesto vyzařovala Boží radost. Takto odpověděl všem, kteří se divili tomu, že celé dny pobývá ve zpovědnici: „To je celý můj život. Já tu nic neznamenám, opravdu nejsem k ničemu. To Bůh působí.„

Svatý Leopold Mandić si byl jistý, že je s ním Ježíš, když zpovídá nebo slouží mši svatou. Říkával: „Když mám štólu, nebojím se nikoho.„

Když ho obviňovali, že je příliš mírný a velmi snadno uděluje rozhřešení, odpověděl: „Já a mírný? Ale jestli lidé přijdou a kleknou si přede mně, není to snad dostatečný důkaz toho, že touží po Božím odpuštění?„

Otec Leopold byl mírný k hříšníkům, ale nekompromisní ke hříchům, které jsou pramenem všeho lidského neštěstí, a obzvláště co se týče hříchů proti životu, čistotě, manželství a rodině. Jednou přišel do zpovědnice muž, který zrazoval svou ženu, a nepovažoval to za hřích. Otec Leopold mu ostrými slovy objasnil, jak velké utrpení tím způsobuje Kristu, ženě, rodině i sobě samému. Zpočátku se muž bránil, ale po jisté době se slzami v očích vyznal své hříchy a slíbil nápravu. Potom se u otce Leopolda pravidelně zpovídal a stal se příkladným katolíkem.

Co dávalo otci Leopoldovi sílu a odhodlanost, aby vydržel a uplatňoval tak přísné zásady, jaké si předsevzal? Jeho klíčem k úspěchu byla mše svatá, kterou označoval jako „zbraň ve vítězstvích nad dušemi hříšníků„.

Vstával za úsvitu, aby den začínal slavením Eucharistie, na kterou si zvykl připravovat se dlouhou modlitbou o samotě. Hned po ní sedal ve své maličké cele – zpovědnici a zůstával tam po celý den k dispozici kajícníkům. Když nezpovídal, využíval každou volnou chvíli k modlitbě. Jak zmiňují jeho spolubratři a představení: „Takový životní styl zachovával po 40 let, bez jediného slova stížnosti.„

Otec Leopold tak mohl žít, protože se zamiloval do Boha, doufal bezmezně v jeho milosrdenství. Říkal: „Naše činy mají hodnotu jen natolik, nakolik jsou konány z lásky k Pánu Bohu.„

Po mnoha hodinách ve zpovědnici končil otec Leopold svůj den modlitbou, protože, jak zdůrazňoval: „Hluboké náboženské reflexe jsou plodem horkého setrvávání v noci na modlitbě před eucharistickým Ježíšem.„

Jeho spolubratři ho často nacházeli v kapli, kde na kolenou zjevně zápasil se spánkem. Když mu ale říkali, aby si přece šel odpočinout, odpověděl: „Těm, které zpovídám, dávám lehké pokání, proto musím za ně sám zbytek pokání odčinit.„

Otec Leopold často opakoval, že cokoli na zemi děláme, musíme dělat v přítomnosti Boha, a tehdy bude celý náš život nepřestávající modlitbou. A vlastně složil takový slib – slib zůstávat stále v přítomnosti Boha, stále na něj myslet. Vroucně vyzýval kajícníky k vřelé modlitbě. Připomínal: „Svaté evangelium vypráví, že jediný pokyn Krista Pána postačil k utišení bouře na moři. Za dva tisíce let náš Pán tu moc neztratil, On je věčný a to stačí.„

Když k němu přicházeli lidé, kteří již ztratili naději, říkal: „Když to vypadá, že už je vše ztraceno, Ježíš podává ruku Petrovi, který se pro nedůvěru topí ve vlnách, a říká: »malověrný, proč jsi pochyboval?«„

Otec Leopold neustále zdůrazňoval: „Podle řádu stanoveného Bohem a podle běžného působení Boží prozřetelnosti nám každé dobro má být dáno prostřednictvím modlitby.„

Otec Leopold měl některé neobyčejné dary. Jedním z nich, který mu velmi usnadňoval službu ve svátosti smíření, byl dar „vhledu do lidského svědomí“. Jeho penitenti vzpomínají, že měli pocit, že otec Leopold zná jejich hříchy dříve, než mu je vůbec vypoví, a často je vedl, pomáhal jim vyslovit ty, na které zapomněli, nebo byly pro ně těžké k vyznání.

Typický je následující příběh:

Kdysi (otec Leopold) na ulici míjel neznámého na kole. Díval se na něj pohledem tak pronikavým, že se tamten ozval: „Stalo se něco, otče? Můžu vám nějak pomoci?„
„Pojď se mnou do kostela!“ odpověděl mu na to otec Leopold.
A ten člověk, který se 40 let nezpovídal a ještě se chlubil, že nevěří v Boha, a ponižoval Církev i kněze, šel za ním, vyzpovídal se a od té doby žil jako příkladný křesťan. Všem pak vyprávěl, že pohled otce Leopolda jím přešel skrz naskrz jako meč a znemožnil mu odpovědět záporně na jeho pozvání.

Známé jsou také příklady uzdravení, uskutečněných na zásah svatého Leopolda prostřednictvím Nejsvětější Panny Marie, k níž měl řeholník velkou zbožnou úctu a ke které vždy posílal penitenty, kteří potřebovali zvláštní milosti, prosící za úmysly obzvláště náročné.

Zmiňme alespoň jeden z příběhů těchto uzdravení.

Otci Leopoldovi v roce 1928 řekli, že jedna holčička umírá na zánět mozkových blan. Otce Leopolda to velmi zasáhlo, poprosil tedy o jablko, požehnal ho a řekl: „Dej ho holčičce a Matka Boží ho uzdraví.“ A ona, sotva ho snědla, byla zdravá. Rychle se k němu vrátili, aby mu to řekli. Odpověděl: „To Matka Boží. Ó Panno přeblahoslavená! Jak jsi dobrá!„

Svatý Leopold dostal od Boha také dar prorocké vize, týkající se tragických událostí 2. světové války. Toto vidění sám komentuje následovně: „Té noci,“ promlouval 23. března 1932 s hořkým pláčem, „mi během modlitby Pán otevřel oči a uviděl jsem Itálii v moři ohně a krve.“ A už během trvání války, když se ho ptali na to, jestli bude Padova bombardována, odpověděl: „Bude bombardována, a to velmi. Také tento kostel a klášter utrpí, ale ne tato cela. V ní totiž Bůh ukázal lidem tak mnoho milosrdenství, že zůstane nedotčena jako viditelný znak jeho dobroty.“ A tak se také stalo. Pět velkých bomb zničilo 14. května 1944 kostel a část kláštera, ušetřena byla jen malá cela otce Leopolda.

Při 50. výročí svého kněžského svěcení otec Leopold řekl svým řeholním spolubratřím: „Narodili jsme se k práci. Je to velká radost, mít co dělat. Prostě Pána Boha, abychom mohli umřít z apoštolských těžkostí.“

29. července 1942 zpovídal bez chvíle odpočinku a vyzpovídal 50 kněží a pak strávil celou noc na modlitbách. Ráno 30. července otec Leopold obzvlášť prodloužil svou přípravnou modlitbu na mši svatou. Když se šel obléct do liturgického oděvu, omdlel. Přenesli ho na lůžko a k vědomí se probral ve chvíli svátosti pomazání nemocných a zesnul, neustále opakujíc poslední slova modlitby Zdrávas Královno, s rukama nataženýma k nebi, téměř jakoby kráčel něčemu vstříc.

Superior, otec Benjamin, v kanonizačním procesu vypověděl: „Já, který jsem při něm byl v jeho posledních chvílích, jsem přesvědčen, že při jeho přechodu do věčnosti byla Matka Boží. Zemřel, opakujíc modlitbu Zdrávas Královno. Když došel ke slovům »Ó milostivá, a nad všechna pobožná, ó přesladká Panno Maria!«, pozvedl se a s radostí, vztahujíc ruce vzhůru, jako by se chtěl dotknout něčeho předivného, odešel…“ Pro otce Leopolda se smrt stala branou do nebe.

V životopisu světce se dočteme: Bezprostřední příčinou smrti otce Leopolda byla rakovina žaludku. Profesor Enrico Rubaltelli, jeho lékař, uvádí, že v posledních dnech svého života musel velmi trpět, protože kvůli nemoci zažívacího ústrojí nemohl přijímat žádný pokrm a nervový systém měl velmi citlivý. Prakticky tedy zemřel hladem. Přesto zůstal až do konce přívětivý a trpělivý.

Děkujte Hospodinu, neboť je dobrý, jeho milosrdenství trvá navěky!

Podstatou úcty k Božímu milosrdenství je postoj křesťanské důvěry k Pánu Bohu a činné blíženské lásky. Pán Ježíš od svých tvorů žádá důvěru a prokazování skutků milosrdenství činem, slovem nebo modlitbou. „Milosrdenství máš prokazovat vždy a všude, nemůžeš se tomu vyhnout, vymluvit se, ani ospravedlnit.“
Šíření úcty k Božímu milosrdenství nevyžaduje nutně mnoho slov, ale vždy křesťanský postoj víry, důvěry v Boha a růst v milosrdenství.
Sestra Faustýna říká: „Když mi jednou zpovědník přikázal, abych se Pána Ježíše zeptala, co znamenají ty dva paprsky na tom obrazu, odpověděla jsem – tedy dobře, zeptám se Pána. Při modlitbě jsem vnitřně uslyšela tato slova: „ Tyto dva paprsky představují krev a vodu – světlý paprsek znázorňuje vodu, která duše ospravedlňuje; červený paprsek představuje krev, která je životem duší… Tyto dva paprsky vytryskly z nitra mého milosrdenství tehdy, když mé umírající Srdce bylo na kříži otevřeno kopím. Tyto paprsky chrání duši před hněvem mého Otce. Šťasten, kdo bude žít v jejich stínu, neboť ho nezasáhne spravedlivá Boží ruka. Chci, aby první neděle po velikonocích byla svátkem Milosrdenství.

„Duše, které šíří úctu k mému milosrdenství, ochraňuji po celý život jako něžná matka své nemluvně a v hodině smrti nebudu jejich soudcem, ale milosrdným Spasitelem. V této poslední hodině nemá duše na svoji obranu nic kromě mého milosrdenství, šťastná duše, která se po celý život ukrývala do Zřídla milosrdenství, neboť ji nezasáhne spravedlnost.

Sestra Faustýna jedné chvíli uslyšela v duši tato slova: „Neustále se modli korunku, kterou jsem tě naučil. Každý, kdo se ji bude modlit, dosáhne velkého milosrdenství v hodině smrti. Kněží ji budou dávat hříšníkům jako poslední záchranu; i kdyby byl hříšník sebe víc zatvrzelý, jestliže se jen jednou pomodlí tuto korunku, dosáhne u mého nekonečného milosrdenství milost. Přeji si, aby mé milosrdenství poznal celý svět; nesmírné milosti toužím dávat duším, které důvěřují mému milosrdenství.“

Ježíš říká sestře Faustýně: „jsem štědřejší k hříšníkům než ke spravedlivým. Pro ně jsem sestoupil na zem… pro ně jsem prolil krev, ať se nebojí přiblížit se ke mně, oni nejvíce potřebují mé milosrdenství.“

Sv. Faustyna Kowalská se narodila 25. srpna 1905 jako Helena Kowalská.

V roce 1925 vstoupila do kláštera Kongregace Sester Matky Božího milosrdenství.

Večer v neděli 22. února 1931 se jí zjevil Pán Ježíš, který poprosil o namalování obrazu a posvěcení tohoto obrazu v den svátku Milosrdenství. 

Sestra Faustyna měla zjevení Pána Ježíše až do své smrti 5. října 1938.

Pán Ježíš předal sv. Faustyně nové způsoby úcty k Božímu milosrdenství. 

Pán Ježíš přikázal sestře Faustině, aby často navštěvovala očistec, neboť ji tam potřebují (srov. Deníček 1738), tedy aby se modlila za zesnulé, projevila milosrdenství prostřednictvím modlitby a oběti.

,,Vyprošuj jim milost, aby i oni zvelebovali mé milosrdenství.“ (Deníček 1160)

V pátek, 13. září 1935, měla Sestra Faustyna ve své cele vidění anděla, který přišel potrestat zemi za hříchy. Když uviděla toto znamení Božího hněvu, začala prosit anděla, aby chvilku počkal, a svět bude konat pokání. Když se však ocitla před velebností Svaté Trojice, neměla odvahu zopakovat tuto prosbu.

Teprve když v duši pocítila moc Ježíšovi milosti, začala se modlit slovy, které vnitřně uslyšela. „Když jsem se takto modlila, uviděla jsem bezmocnost anděla, který nemohl vykonat spravedlivý trest, jaký si ty hříchy zasluhovaly.“ (Dn. 475)

,,Ztráta každé duše mě noří do smrtelného smutku. Vždy mě potěšíš, když se modlíš za hříšníky. Modlitba za obrácení hříšných duší je mi nejmilejší. Věz, dcero má, že tato modlitba je vždy vyslyšena, neboť je v souladu s Boží vůlí.“ (Deníček 1397).

Mystický zážitek sv.Faustýny.

Několik dní poté, při modlitbě Korunky Božího milosrdenství, jsem zaslechla Pánův hlas: „Nyní se soustřeď na to, co uvidíš. Neboj se, ale je nutné, abys to viděla.“ V tu chvíli jsem měla další vizi. Viděla jsem nějaký pokoj v nemocnici a v něm nějakého muže ve věku padesát až pětašedesát let.

Stálo u něho několik lidí. Ten muž se svíjel bolestí a zoufale plakal. Věděl, že umírá, byl podrážděný a klel: „Proč musím zemřít! Jak může Bůh dopustit, abych zemřel…! Dělejte něco… Nechci zemřít!“ Bouřil se před blížící smrtí. Avšak nejvíc mě překvapovalo, že ti, kteří byli s ním, nedělali nic pro pokoj jeho duše. Nikdo se nemodlil.

Potom jsem spatřila nějakou mnišku a Pán Ježíš mi řekl: „Poslala ji moje Matka.“ Panna Maria se slzami na tváři sledovala z dálky tuto scénu. Měla spojené ruce a modlila se. Vedle nemocného stál anděl a byl velmi smutný. Jednou rukou si zakrýval obličej a druhou se dotýkal nemocného muže. Potom se anděl postavil a snažil se rukama zahnat temné bytosti, které se přibližovaly k tomuto muži. Ty bytosti byly znetvořené. Neviděla jsem je jasně, protože to byly jen stíny.

Řeholnice vešla do pokoje a přiblížila se k posteli… Vzala umírajícího za ruku a chtěla mu dát nějaký obrázek, ale on zvedl ruku na znamení odmítnutí. Sestra se ještě jednou pokusila dát mu obrázek, ale muž i z posledních sil, které mu zůstávaly, naznačil rukou, že o něj nestojí a podrážděně křičel. A tak řádová sestra smutně odešla.

Na chodbě si vyndala růženec a začala se modlit: ,,Svatý Bože, svatý Mocný, svatý Nesmrtelný. Smiluj se nad námi a nad celým světem.“ Lidé se na ni dívali a posměšně se usmívali. Vůbec netušili, jak jsou důležité tyto modlitby v té chvíli. Vyzvala je, aby se také modlili, ale jejich pohledy a výrazy tváře svědčily o nezájmu.

Za několik minut ten muž zemřel. Viděla jsem, jak se v momentě, kdy se jeho duše oddělila od těla, všechny ty temné bytosti vrhly na jeho duši a trhaly ji tak, jako šelmy trhají svou kořist. Najednou se před ně postavil anděl, zvedl ruku a přikázal: „Přestaňte! Pusťte ho! Nejprve musí předstoupit před Boží soud!“

Tehdy jsem pochopila, jaký je rozdíl, když doprovázíme duši, která je smířena s Bohem a odchází s nadějí v Boží milosrdenství.

Satanským silám se nelíbilo, že vedla jiné, aby přijali Boží milosrdenství.

Satan nebyl šťastný a poslal množství démonů, aby ji vystrašili, doufajíc, že se vzdá mise, kterou jí Bůh svěřil. Sv. Faustyna píše ve svém deníku.

Když jsem udělala několik kroků, velké množství démonů mi zablokovalo cestu. Vyhrožovali mi hroznými mučeními a bylo slyšet hlasy: „Zničila všechno, na čem jsme tak mnoho let pracovali!“ Když jsem se jich zeptala: „Odkud jste přišli v takovém velkém počtu?“ Odpověděli v zlobě „Z lidského srdce; přestaň nás mučit!„

Faustina neodstoupila, ale místo toho se modlila ke svému strážnému andělu.

Když jsem viděla jejich velkou nenávist, okamžitě jsem požádala svého strážného anděla o pomoc a okamžitě se objevila jasná a zářivá postava mého strážného anděla a řekla mi: „Neboj se, nevěsta mého Pána; bez Jeho souhlasu ti tito duchové neublíží.“ Zlí duchové ihned zmizeli a věrný strážný anděl mě viditelně doprovázel přímo do domu. Jeho pohled byl skromný a mírumilovný a z jeho čela mu zářil ohnivý paprsek.

Toto nebylo poslední setkání s démony, které sv. Faustyna měla a pokaždé, když se modlila ke svému andělu strážnému, byla uchráněna od všeho zla.

Satan mi vyznal, že jsem předmětem jeho nenávisti. Řekl: „Tisíc duší mi dělá méně škody než ty, když mluvíš o velkém milosrdenství Všemohoucího. Největší hříšníci získávají důvěru, vracejí se k Bohu a já,„ říká zlý duch, „ztrácím všechno. Kromě toho mě samého pronásleduješ tím nepochopitelným milosrdenstvím Všemohoucího.„

Poznala jsem, jak moc satan nenávidí Boží milosrdenství. Nechce uznat, že Bůh je dobrý.

Ale to není všechno, protože když jsem se modlila za hříšníky a obětovala všechna utrpení, zakusila jsem útoky ďábla. Zlý duch to nemohl snést. Zjevil se mi v podobě přízraku a ten přízrak mi říkal: „Nemodli se za hříšníky, ale za sebe, protože budeš zatracená.“ Vůbec jsem si satana nevšímala a modlila jsem se s dvojnásobnou horlivostí za hříšníky. Zlý duch zavyl zuřivostí „Ó, kdybych měl nad tebou moc!“ A zmizel. Poznala jsem, že mé utrpení a modlitba omezovaly satana a mnoho duší jsem vytrhla z jeho spárů.

Panna Maria viděla pod křížem, jak dobrý lotr přijal odpuštění, a přijala Ježíšova učedníka sv.Jana za svého syna. Matce milosrdenství se svěřujeme, aby každá naše situace, každá naše prosba obrácená k jejím milosrdným očím nezůstala nevyslyšena.

Svatý Benedikt z Nursie, zakladatel mnišského způsobu života, zakladatel řádu Benediktínů, velký bojovník proti ďáblovi.

Na úpatí hory v Montecassinu založil Benedikt v roce 529 klášter, v němž uvedl v život svá řeholní pravidla. Vytvořil zde komunitu, ve které působil až do své smrti jako opat.

Medaile svatého Benedikta, jedna ze svátostin svaté Církve, spatřila světlo světa poprvé zřejmě již v dobách středověku v prostředí Benediktinského řádu. Svatý Benedikt velmi ctil a miloval Ukřižovaného Ježíše, Spasitele světa, Jeho mocí vykonal velké množství zázraků a vyhnal množství zlých duchů. Kříž byl od počátku v benediktínské řeholi předmětem osobité lásky a úcty.

Zobrazení sv. Benedikta s Křížem v ruce se rozšířilo po zázračném uzdravení sv. Lva IX., který byl ještě jako mladík uštknut jedovatým hadem. Po téměř dvou měsících choroby, když mu už hrozila smrt, zjevil se mu stařec v mnišském rouše, který se ho dotkl a uzdravil ho. Později během svého života často vzpomínal na tento zážitek, přičemž v starci poznal sv. Benedikta. S medailemi s vyobrazením postavy sv. Benedikta na jedné straně a kříže s vepsanými literami na druhé straně se setkáváme od 17. století.

První Medaile svatého Benedikta byla vyražena dle historických pramenů v Německu, odkud se rozšířila po celé Evropě. K většímu rozšíření medaile poté došlo díky sv. Vincenci z Pauly. Význam písmen na medailce vysvětluje starý rukopis z roku 1415, kde je sv. Benedikt vyobrazený v jedné ruce s palicí zakončenou křížem a v druhé se svitkem. Na obou předmětech jsou napsána slova začínající písmeny na medailce. 

Na jedné straně medaile je sv. Benedikt, držící v pravé ruce kříž a v levé Řeholi sv. Benedikta. Po pravé straně je rozbitý pohár s hadem, po levé straně vidíme havrana, odnášajícího otrávený chléb. Tyto obrazy se vztahují k příběhům z Dialogů sv. Řehoře Velikého, při nichž byl sv. Benedikt zachráněn před nepřátelskými úklady mocí znaku sv. Kříže. Je zde též nápis: Crux sancti patris Benedicti = Kříž svatého otce Benedikta. Okraj medaile je vrouben nápisem: Eius in obitu nostro prasentia muniamur = Nechť nás jeho přítomnost chrání v hodině smrti.

Na druhé straně medaile je kříž s písmeny: C-S-P-B, což znamená opět: Crux sancti patris Benedicti = Kříž svatého otce Benedikta. Nad křížem je nápis: PAX = mír, což je heslo řádu sv. Benedikta. Některé medaily mají místo textu Pax písmena IHS, tedy zkratku pro: Iesus Hominum Salvator = Ježíš Spasitel lidí. Na ramenech kříže jsou písmena: C-S-S-M-L, to znamená: Crux Sacra Sit Mihi Lux = Svatý Kříž nechť je mým světlem a písmena: N-D-S-M-D, což znamená: Non Draco Sit Mihi Dux = Drak (ve smyslu ďábel) nechť není mým vůdcem. Na okraji jsou začáteční písmena exorcismu: V-R-S – N-S-M-V – S-M-Q-L – I-V-B: Vade Retro Satana, Numquam Suade Mihi Vana, Sunt Mala Qua Libas, Ipse Venena Bibas = Odejdi pryč satane, nesváděj mě k marnostem; to, co mi ponoukáš je zlé, sám si vypij svůj jed !

Jde o tzv. „apotropaion“ – zažehnávání ďábla, velmi starého původu.

Podle tradice je tato medaile mimořádně mocným ochranným předmětem proti démonům a úkladům ďáblovým, její moc je připisována především výkupné hodnotě Kristovy oběti na kříži, účinku modliteb sv. Benedikta a jeho přímluvám v nebi, požehnání Církve a v neposlední řadě i víře a stavu milosti toho, kdo ji nosí a používá.

Medaile bývá obvykle nošena na krku, škapulíři či růženci. Často bývá také umísťována v polích, v základech budov či v automobilech, kde ve spojení s pevnou vírou a modlitbou slouží k Božímu požehnání, přímluvě sv. Benedikta a umenšení moci zlých duchů.

Nepochybujte o modlitbě růžence.

Zázraky spojené s růžencem v průběhu staletí jsou tak početné, že je nikdy nebylo možné spočítat. Růženec předcházel válkám a zastavoval je, uskutečňoval velké konverze, uzdravoval manželství a nespočetné množství duší pomáhal přiblížit se Ježíšovi, Jeho Církvi a svátostem.

Mnohé z těchto zázraků byly zapsány do nejznámější knihy, která kdy byla napsána o růženci, Obdivuhodné tajemství přesvatého růžence od sv. Ludvíka de Montfort. Jeho kniha byla napsána začátkem 18. století. Od té doby vyšlo najevo mnoho dalších zázraků, o kterých ani sv. Ľudovít de Montfort nevěděl.

Například v 17. století, v dnešním západním Texasu a Novém Mexiku, vydal kmen indiánů Juman svědectví, že přijal četné návštěvy modré dámy, která je učila katolické víře. Tato dáma jim také dala růžence a naučila je modlit se ho. O několik let později, když do této oblasti přišli katoličtí misionáři, zůstali v němém úžasu, když objevili indiánský kmen, který již znal katolickou víru a měl růžence, které se uměl modlit!

Zpočátku, když Indiáni popsali své zkušenosti s modrou paní, si misionáři mysleli, že kmen byl požehnán zjeveními Panny Marie. Po dalším šetření však zjistili, že to slavná španělská mystička ct. Marie z Agredy se zjevovala u kmene, učila je víře a s sebou přinášela růžence ze svého kláštera ve Španělsku.

Velikým ctitelem ct. Marie z Agredy byl sv.Jan Pavel II.

ct. Marii z Agredy řekl Pán Ježíš – Přeji si, aby byla Paní andělů i lidí, a měla nad nimi plné vlastnické právo, vládu a vyžadovala ode všech službu a poslušnost. Ďáblové se Jí musí bát a být Jí poddáni. Všechno nerozumné tvorstvo, nebesa, hvězdy, planety, živly se všemi živými tvory, s ptáky a rybami a se všemi zvířaty, které v nich jsou, bude Jí také poddáno, bude Ji uznávat za svou Paní a bude Ji se mnou oslavovat. Přeji si také, aby byla pokladní a správkyní všech nebeských i zemských statků. Cokoliv v mé Církvi rozhodne a zařídí pro mé děti, lidské syny a dcery, bude potvrzeno třemi božskými Osobami. Cokoli bude žádat pro smrtelníky nyní, později a vždy, my učiníme podle její vůle a jejího přání.“

V Itálii se zrodila nová mariánská úcta, která ctí Pannu Marii jako Matku i těch, kteří kvůli lidské zlobě neměli právo na život a byli potraceni.

Obraz je krásným vyjádřením, na kterém Maria drží několik dětí, které se ještě v děloze jeví jako „spící“ (mrtvé po potratu). Je obklopena anděly, kteří jsou zobrazeni jako malé děti, a připomínají křesťanům, že duše nevinných dětí, které byly potraceny, jsou svou nevinností již před Bohem jako samotní andělé.

U nohou Marie, v popředí a na úrovni očí věřících, je holubice Ducha Svatého, jako varování, že život je posvátný, je darem od Boha .

sv. Veronika Giuliani, stigmatizovaná františkánská řeholnice +1727

Pochází ze střední Itálie. V necelých 17 letech vstoupila ke kapucínkám v Città di Castello. O vánocích roku 1696 přijala Kristovu ránu v boku, o Velkém pátku 1697 ostatní tělesné rány Ukřižovaného. Byla podrobována nejtěžším zkouškám a ústrkům. Snášela je s hlubokou pokorou a velkým klidem.

Během modlitby se Veronice Guliani zjevila Panna Maria obklopená jemným světlem. Její tvář vyzařovala pokoj a mateřskou lásku. Veronika padla na kolena a neodvažovala se zvednout oči. Panna Maria k ní promluvila :
„Dcero moje, nikdy neztrácej důvěru v mého Syna. Čím více se duše pokoří, tím blíže je Jeho Srdci. Neboj se utrpení, když ho přijímáš z lásky. Každé utrpení spojené s Ježíšovým křížem přináší ovoce pro mnohé duše.“
Veronika se zeptala, co může udělat, aby nejvíce potěšila Ježíše.
Panna Maria jí odpověděla:“Miluj Ho celým srdcem. Buď poslušná, pokorná a věrná i v maličkostech. Modli se za hříšníky, neboť mnozí neznají lásku mého Syna. Každá modlitba vyslovená s láskou je Bohu velmi drahá.“
Na závěr Maria zvedla ruce na znak požehnání a Veronika pocítila hluboký pokoj.
Později napsala, že po tomto setkání ještě více toužila následovat Krista a odevzdat Mu celý svůj život.

Na rozdíl od jiných svatých, kteří očistec pouze „viděli“ jako diváci, Veronika Giuliani dostala od Boha mystickou milost, že do očistce opakovaně sestupovala a reálně prožívala bolesti tamních duší, aby jim ulevila.

Veronika popsala, že očistec není pro všechny stejný, ale dělí se na různé stupně nebo místa podle závažnosti a druhu hříchů:

1. Nejnižší (nejhlubší) stupeň – „Vězení muk“
To je nejstrašnější místo, které se nachází hned vedle pekla.

Co se tam děje?

Přesně tam probíhají ta nejtěžší muka, která jsme zmiňovali: slepá tma, házení z tekutého ohně do ledu, útoky a výsměch démonů, a ten děsivý pocit, že duše je zatracená a nemá naději.

Pro koho je určen?

Pro duše, které páchaly těžké hříchy a obrátily se až na smrtelné posteli v poslední vteřině, nebo pro lidi, kteří měli velkou duchovní moc (knížata, politici, kněží, kardinálové, papeži, lakomci, tyrani, soudci …) a zneužili ji. Tyto duše tam podle Veroniky trpí velmi dlouho.

2. Střední stupeň – „Místo očišťování“

Tento stupeň je jakýmsi přechodem.

Je to stále místo velkého utrpení, ale už tady nevládne takové zoufalství jako na spodku.

Co se tam děje?

Duše zde stále pykají v očistcovém ohni, ale už zde nejsou žádní démoni a není zde ta slepá tma bez naděje. Duše tady už s jistotou vědí, že jsou spasené a že jednou půjdou do nebe. To jim dodává obrovskou sílu. Trpí zde zejména kvůli konkrétním chybám, které na zemi neolitovaly dost upřímně.

Pro koho je určen?

Pro většinu běžných věřících křesťanů a řeholníků, kteří žili dobrým životem, ale měli lidské slabosti (hněv, marnivost, přílišná připoutanost k věcem, pomlouvači…).

3. Nejvyšší stupeň – „Toužebný očistec“ (Blízko nebe)

Je to poslední zastávka před branami ráje.

Co se tam děje?

Na tomto místě již neexistuje žádný oheň, žádný led, ani žádná fyzická muka. Je tam světlo a pokoj.

Co je tam nejhorším trestem?

Jediným, ale nesmírně bolestivým utrpením je zde čistá, spalující touha po Bohu. Duše už vidí nebe jakoby přes závoj, ví, že je očištěná, ale stále ještě nemůže vstoupit a obejmout Boha.

Veronika napsala, že tato touha bolí tak strašně, že se to nedá popsat, ale zároveň je to bolest plná lásky.

Pro koho je určen?

Pro svaté lidi, kteří zemřeli ve stavu milosti, nebo pro duše, které se tam vypracovaly (postoupily) z nižších stupňů očistce díky modlitbám a mším svatým, které za ně lidé obětovali na zemi.

Přestože jsou její popisy plné hrozivých obrazů (oheň, led, temnota), Veronika přináší hluboký teologický pohled: očistec není místo pomsty, ale místo nesmírné Boží lásky a milosrdenství.

Po spatření Boží krásy se duše dobrovolně vrhají do očistného ohně, protože by pro vlastní poskvrněnost nesnesly hanbu před Bohem.

Zvláště vyzdvihovala zásahy Panny Marie, kterou viděla do očistce přicházet během velkých svátků (např. Nanebevzetí Panny Marie), aby odtud odvedla množství duší do nebe.

Svatá Veronika Giuliani varuje – Po svatém přijímání jsem byla vytržena do extáze a viděla jsem oslaveného Pána, který mi řekl: Jsem tvůj Ženich (…) Zůstávej ve mně; utvrď se v mé vůli a nepochybuj. Jsem zde pro tebe. Jaké máš nejvroucnější přání? V tom okamžiku jsem mu doporučila jednu osobu, a on mi ji ve stejném okamžiku ukázal. Vypadala jako démon v pekle, tak strašný, že sám Pán si zakrýval tvář, aby ji neviděl. Zeptala jsem se Pána, kdo je tato příšera, a on mi řekl, že je to ta osoba, kterou mu doporučuji. Můj Bože, jak mě vyděsila. Nemohu říct, kdo to je, i když není z tohoto města, ale je zde a je to kněz. Bůh mi dal pochopit, že tento kněz všechno své myšlení zaměřuje k pozemským věcem, že mu mnoho záleží na lidských poctách, a to je věc, která se Bohu velmi nelíbí, protože taková srdce jsou připoutána k bohatství, vládne v nich skrytá pýcha, jakou Pán nemůže snést, zvláště ne u kněží. Pochopila jsem, že Pán se ocitá v rukou takových osob, jako byly ruce Jidáše, zrádce. Pak ta osoba ihned zmizela v hustém dýmu.

V roce 1693 začala svému zpovědníkovi o. Bastianellimu svěřovat údaje o svých mimořádných milostech. Z jeho rozhodnutí pak psala od 12. prosince duchovní deník. Uvedla v něm svá utrpení, modlitby, stavy malomyslnosti i radosti a hluboké mystické myšlenky. Během jejích dalších let vzniklo dílo o 44 svazcích.

V knize „Las grandes figuras capuchinas“ se vypráví o jedinečném jevu, který potvrdil sám zpovědník svaté Veroniky, otec Guelfi. Světice požádala dva blízké společníky, aby nakreslili jakési kompendium Kristova utrpení, které měla v srdci. To bylo předáno místnímu biskupovi Alejandru Codebóovi.

O několik měsíců později, 9. července 1727, světice zemřela a její poslední slova zněla: „Našla jsem Lásku, Láska se dala vidět! To je příčina mého utrpení, řekněte to všem, řekněte to všem!“

Církev poté požádala o pitvu, kterou provedli dva lékaři, kteří srdce vyňali za přítomnosti biskupa Alejandra, Veroničina zpovědníka a několika autorit.

Popis toho, co viděli, zněl: „Tam, dokonale tvarované a jakoby vytesané božským umělcem, se objevily hlavní nástroje umučení: provazy, kladiva, hřeby, meče, kříž, kopí a různá tajemná písmena, vše tvořené nervy a svaly, v přesném souladu s kresbou, kterou světice nařídila zhotovit pár měsíců před svou smrtí.“ 

Později bylo upřesněno, že v srdci bylo sedm mečů Mariiných bolestí a písmena C.F.O.P.V., která znamenají „lásku, víru neboli věrnost Bohu, poslušnost, trpělivost neboli utrpení a vůli Boží neboli pokoru“.

Ježíš řekl:
„Ať mrtví pohřbívají své mrtvé.“
(Evangelium podle Matouše 8,22)

To je tvrdé slovo. Jak může mrtvý pohřbívat mrtvého?
Protože existuje horší smrt než tělesná – smrt srdce.

Mnozí dnes dýchají, pracují, plánují…
a přece jsou uvnitř bez světla.
Mají jméno, že žijí, ale Písmo říká:

„Máš jméno, že žiješ, ale jsi mrtvý.“
— Zjevení Jana 3,1

Toto je hrob moderní doby.
Ne země. Ne kámen.
Ale sebeklam.

Člověk řekne: „Jsem v pořádku.“
Ale jeho srdce je studené.

Řekne: „Věřím.“
Ale nežije pokání.

Řekne: „Miluji Boha.“
Ale nenávidí bratra.

A proto zaznívá výkřik apoštola:

„Probuď se, ty, co spíš, vstaň z mrtvých a zazáří ti Kristus.“
— List Efezanům 5,14

To není pozvání pro ateisty.
To je budíček pro ty, kteří si myslí, že žijí.

Když Ježíš stál před hrobem Lazara, nezorganizoval diskusi.
Neudělal seminář.
Zakřičel:

„Lazare, pojď ven!“
– Evangelium podle Jana 11,43

Duch Svatý mluví nejjasněji k srdcím, která mu dělají místo.

Bůh nehledá dokonalé lidi, hledá odevzdaná srdce.

Svatý Ignác Brjančaninov:
„Ten, kdo vidí v úspěchu znamení Boží přízně,
ještě nepochopil Evangelium.“
Slouží knížeti tohoto světa!

Bůh nepožehnává účet.
Bůh zkouší srdce.

Přepych je často zkouška, kterou člověk nezvládl.

„Neboť koho Pán miluje, toho trestá.“
(Žid 12,6)

Ne hladká cesta.
Ne pohodlí.
Ale kříž.

Svatý Izák Syrský:
„Raději buď hříšníkem, který pláče,
než spravedlivým, který soudí.“

Kdo soudí chudého,
kdo se vysmívá slabému,
kdo děkuje Bohu za svůj „lepší stav“,
ten už dostal svou odměnu.

„Amen, pravím vám: Už mají svou odměnu.“
(Mt 6,2)

Don Giuseppe Tomaselli, kněz a exorcista, nám zanechal tento důležitý text: Čím blíže je člověk k Bohu, tím intenzivnější je ďábelská činnost.

Je třeba znát úskoky ďábla, abychom se nedali chytit do jeho pastí.

Především se není třeba bát satana, s přesvědčením, že jeho činnost je omezena Boží moudrostí a že Bůh nedovolí, aby útok přesahoval síly pokoušeného. Kromě toho je třeba mít jistotu, že Bůh přijde na pomoc, bude-li vzýván.

Duše je silnější než satan, protože se může modlit; a modlitbou má u sebe Boží sílu.

Podle Svatého Tomáše Akvinského je každému člověku od jeho početí přidělen anděl strážný, který ho chrání před nebezpečími, která mu hrozí ze strany démonů, kteří jsou zaměřeni na škodlivé účinky vůči lidem.

Andělé strážní jsou nástrojem Boží Prozřetelnosti.

Tak jako archanděl Rafael doprovázel mladého Tobiáše během jeho cesty do Ecbatany, můžeme ho vzývat i my a prosit ho, aby byl naším společníkem na cestě, a to jak na fyzické cestě, tak na naší duchovní cestě k Bohu.

V klášteře svatého Gildarda u Milosrdných sester z Nevers (250 km od Paříže) 16. dubna 1879 zemřela svatá Bernadeta ve věku 35 let na kostní tuberkulózu v pravém koleni a také chronické astma. Tělo svaté Bernadety se nachází v malé kapli kláštera a je uloženo v proskleném bronzovém sarkofágu.

Bernadetino tělo bylo exhumováno třikrát a vždy bylo nalezeno neporušeno (22. září 1909 před jejím blahořečením, 3. dubna 1919 a 18. dubna 1925). Ve svatyni Lurdské Panny Marie jsou ve třech relikviářích uloženy relikvie svaté Bernadety, a to fragment žebra z jejího těla a kousek látky z šatů, které patřily Bernadetě.

Zemřela ve tři odpoledne, ve středu, v týdnu po Velikonocích.
Její poslední slova byla:

„Svatá Maria, Matko Boží, oroduj za mě, ubohou hříšnici.„

Později vyslovila už jen dvě slova. „Jsem žíznivá.„

Vstupem do radosti ráje uhasila svou žízeň po Bohu.

30. října 1867 složila Bernadeta jednoduché řeholní sliby v klášteře. Při slavnostním rozdělování úkolů pro sestry, kterého se zúčastnil i biskup, sestře Marii Bernarde neurčili žádnou roli a reakce představené na biskupovu otázku byla, že není dobrá na nic.

Biskup tehdy sestře Marii Bernardě řekl: „Dcero moje, já vám dávám za úkol modlit se!„

Proto prosme sv. Bernadetu o pomoc v našich životních okolnostech, neboť jejím úkolem je modlit se a ona ji vždy věrně plnila.

Modlitba

Tak jako ty, svatá Bernadeto,
i my chceme vždy žít s pohledem na Boha a Pannu Marii.
Vypros nám milost podobat se na tebe zejména v tomto.

Otče náš, Zdrávas‘ Maria, Sláva Otci.

Sv. Terezie z Avily je jednou z největších svatých v dějinách Církve. Řeholnice, mystička a učitelka církve ze 16. století je autorkou její slavné citace o síle svěcené vody: „Z dlouholetých zkušeností jsem zjistila, že není nic jako svěcená voda, co by démony zahnalo na útěk.“

Co není známo, jsou zkušenosti, které ji vedly k tomuto závěru, který popisuje v autobiografii. V kapitole 31 hovoří o době, kdy ji obtěžoval démon: „Z jeho těla se zdálo, že přichází velký plamen, který byl intenzivně jasný a nevrhal žádný stín. Hrozným způsobem mi řekl, že jsem prozatím skutečně unikla z jeho rukou, ale stále mi může ubližovat.“

Vystrašená se ho pokusila zbavit znamením kříže. Démon ji opustil, ale brzy se vrátil. Stalo se to několikrát, až si všimla, že má na dosah ruky svěcenou vodu. „Tak jsem ji hodila směrem ke zjevení,“ napsala, „a nikdy se to nevrátilo.“

Jindy napsala: „ďábel byl se mnou pět hodin, mučil mě strašnými bolestmi a vnitřními i vnějšími znepokojeními, že nemám žádnou víru, že to skutečně bylo k nevydržení. Sestry, které byly se mnou, byly vystrašené k smrti a netušily, co pro mě udělat, jak mi pomoci. Úlevu jsem našla až potom, když jsem požádala o svěcenou vodu a pokropila místo, kde jsem viděla démona.„

Slavná citace přichází do vysvětlení tohoto všeho.

„Z dlouholetých zkušeností jsem zjistila, že není nic jako svěcená voda, co by démony zahnalo na útěk a zabránilo jim v návratu. Utíkají také před znamením kříže, ale vracejí se; takže svěcená voda musí mít velkou sílu.“

P. Bernhard Kunst († 2013), benediktin kláštera Lambach, který působil v Aichkirchen, byl zvláště omilostněný kněz, který pomohl mnohým bohoslužbami za nemocné, svojí modlitbou a svým požehnáním. Přivedl také lidi k víře silou exorcizované svěcené vody. Ze svých zkušeností vypráví: „Když někdo někomu na dálku svěcenou vodou žehná a prosí za něho Boha, má to jistě účinek. Vím o jednom sedlákovi, který každou neděli zdálky žehnal svěcenou vodou svým polím. Jednou mě navštívil, přinesl několik lahví vína a řekl: »Pane pátere, od té doby, co používám svěcenou vodu a žehnám svým polím, zůstala pole ušetřena od nepohody. To přičítám jenom působení svěcené vody.«“

„Jednou přišel také jeden švýcarský sedlák na bohoslužbu a vyprávěl, že kvůli stáří svůj majetek rozdělil a synovi odkázal statek a pro hospodářství potřebná pole. Avšak jeho dcera, kterou řádně vyplatil, nebyla s dědictvím spokojená. I když nikdy nebyla selkou, požadovala tvrdošíjně určité pole a zuřivě křičela na otce a bratra: »Když to pole nedostanu, pak je prokleju!« Těch obou se ale kletba nedotkla, protože si pomysleli: »Můžeš proklínat, jak chceš. To pole dobře pohnojíme, vysejeme nejlepší osivo a pak tam něco naroste.« Ale výsev nevzešel! Ani ve druhém a třetím roce nic, takže otec i syn chtěli nechat pole ležet ladem.

Jedna žena, která se dověděla o smůle toho rolníka, mu darovala svěcenou vodu k žehnání. Pak šel on společně se synem na to pole, pokropili je svěcenou vodou a modlili se plni důvěry: »Pane Bože, skrze sílu, která působí ve svěcené vodě, odejmi, prosím, všechno zlé, všechno prokleté, veškerou nepřejícnost od našeho pole!« Pak je oseli počtvrté a v době žní sklidili nejlepší obilí v celém kraji!“

Kéž by tato svědectví byla pro nás pomocí, abychom se znovu spolehli na sílu svěcené vody.

Z odkazu svatého Charbela: V okamžiku smrti se bude počítat jen láska.

V okamžiku své smrti bude hříšník nejvíc vyděšen nedostatečností své odpovědi bezmezné Boží lásce a bude hluboce bědovat.

Všichni, kdo hřeší, jsou ve stavu duchovní smrti, neboť hřích v nich ničí schopnost milovat a vědomě ruší pouto, které je spojuje s Bohem.

Láska je jediný poklad, který můžeme během svého pozemského života nahromadit a navždy udržet.

Poté, co zemřeme, budou bohatství, sláva, moc, společenské postavení a všechny další formy pozemských statků zanechány v tomto světě. V okamžiku smrti se bude počítat jen láska.

Ti, kdo stanou před Bohem bez lásky, ponesou důsledky své hříšné volby a sobeckého jednání. Bude to skutečný a děsivý zážitek smrti duše a životní zkázy.

V našich srdcích musí vládnout láska, pokora a skromnost. Domýšlivost vždy vede ke hříchu, nenávist a nedostatek stálé ochoty odpouštět vede k věčnému zatracení.

Proč jsou někteří pokoušeni a jiní ne?

Pokušení není moderní novinkou dnešního světa. Stačí si připomenout našeho Pána, který byl v poušti pokoušen. Ale proč? Odpověď je jednoduchá – pokušení vzniká tam, kde se člověk snaží žít duchovně a věrně.

Kdybychom se zeptali svatého Jana Vianneyho, známého svými kázáními, kdo je nejvíce pokoušený, odpověděl by nám otázkou: „Co si o tom myslíte? Jsou to alkoholici, ti, co nadávají nebo snad nečistí lidé, kteří se ponořují do každé špíny? Nebo snad lakomec, který chce zbohatnout za každou cenu?“ A hned dodá: „Ne! Satan tyto lidi nenávidí. U nich by se snažil je co nejdéle zachovat při životě, aby svým příkladem mohli stáhnout do pekla ještě více duší. Kdo tedy zakouší nejsilnější pokušení? Jsou to ti, kdo nejhorlivěji pracují na spáse své duše. Na ně číhají celé armády pekelných duchů!„

Svědčí o tom i příhoda ze života svatého Františka z Assisi, který žil se svými bratry v malých domečcích ze síťoviny a třtiny na širém poli. Někteří jeho spolubratři podstupovali život plný odříkání a umrtvování. Jednou jeden z nich uviděl pohledem duše celou legii pekelných duchů na poradě, kde řešili, jak by tyto ctnostné a bohabojné bratry svedli.

Jeden z těchto zlých duchů řekl: „Ti mniši jsou vybaveni pěknou ctností pokory. Zapřeli sami sebe a úplně se oddali Bohu. Mají rozvážného představeného, ​​proto je nelze překonat. Počkejme, až zemře. Pak sem navláčíme lidi bez povolání, kteří uvedou mezi ně neshody.„

Potvrzuje to i svatý Petr: „Buďte střízliví a bděte! Váš protivník, ďábel, obchází jako řvoucí lev a hledá, koho by sežral.“ A radí nám „vzepřít se mu, pevní ve víře, a dodává, že stejné utrpení doléhá na vaše bratry po celém světě“ (srov. 1Pt 5,8-9). Nakonec i svatý Pavel bojoval se zlým duchem od chvíle svého obrácení až do konce svého života.

Svatý Augustin přirovnává ďábla k velkému psovi, který je přivázaný, štěká a dělá hodně hluku, ale kousnout může pouze ty, kteří se k němu nebezpečně přiblíží.

Zlého ducha můžeme odzbrojit ctností pokory.

P. Dominik Chmielewski: Nesuď a nebudeš souzený.

Jak snadno umíme odsoudit druhého člověka kvůli jeho jednání. Souzení druhých však často pramení z naší vlastní pýchy a nejistoty. Když neumíme přijmout to, že nás Bůh miluje, nejsme spokojeni sami se sebou a proto máme potřebu druhé soudit.

Člověk, který zakusil Boží lásku, přestává mít potřebu soudit, protože chápe, že všichni jsme závislí na Božím milosrdenství. Jestli chceme následovat Kristův příklad, jsme povoláni více milovat, odpouštět a projevovat soucit, než kritizovat a odsuzovat.

„Nikdy nikoho neodsoudím,
protože na vlastní kůži jsem se přesvědčil,
jak těžké je být dobrým.“
sv. Augustin

Kořenem hříchů posuzování, pomluvy, pýchy, očerňování, je neustálé srovnávání se s jinými. Srovnáváme-li se s jinými, nežijeme ve vztahu s Bohem, který nám dává úplné přijetí, lásku, odpuštění, a pocit, že je pro nás nekonečně dobrý. Kdybychom udělali milion dobrých skutků a tisíc nejhorších hříchů, Bůh nás nebude milovat ani o milimetr více nebo méně. Když nevstoupíme do jistoty lásky, kterou má Bůh k nám, začneme o lásku žebrat a hledat ji u jiných lidí – způsobem disfunkčním, toxickým a závislým. Budeme ještě více zraňováni a druhé ve vztahu budeme manipulovat, kontrolovat, budeme chtít ve vztahu dominovat a za každou cenu budeme chtít získat pocit své hodnoty.

Branou porovnávání se s druhými jsou naše oči. Pokud v tomto porovnávání začínáme vyhrávat, že jsme lepší než ten druhý, dostáváme se do pýchy, do povyšování se a do pohrdání jinými. Když z porovnávání vyjdeme jako horší, tohoto člověka začínáme ničit. Začínáme mu závidět, žárlit na něho, pomlouvat, posuzovat a odsuzovat ho. 

Je jednodušší ukázat prstem na ostatní, než jít domů a začít měnit svůj život. 

Je pro nás velmi snadné soudit druhého člověka, aniž bychom znali historii jeho života. Neznáme jeho rány, ani to, přes co všechno si musel projít. Jak rychle dokážeme mnohé hned odsoudit pro vzezření či chování. Až když nám ten člověk začne vyprávět o svých zraněních, o celé historii bolesti svého srdce, začínáme se na něj dívat jinýma očima a pomalu s ním soucítíme. Už ho nesoudíme z perspektivy činu, který vykonal nebo neprovedl, ale z pohledu zraněné minulosti, kterou prožil.

„Nesuďte, a nebudete souzeni, nezavrhujte, a nebudete zavrženi. Odpouštějte, a bude vám odpuštěno. Dávejte, a dostanete: míru dobrou, natlačenou, natřesenou a vrchovatou vám dají do klína. Neboť jakou mírou měříte, takovou se naměří zas vám.“ (Lk 6,37-38)

 

Když se lidé modlí pravidelně, nesnaží se vynutit si Boží jednání; budují vztah, posilují svůj vnitřní život a slaďují svá srdce s něčím, co je větší než oni sami.

Nepřestávej se modlit, ne proto, že si nárokuješ zázraky, ale proto, že modlitba drží dveře otevřené pro chvíli, kdy se milost rozhodne vstoupit.

Páter Elias Vella říká o sobě: „Ve svém životě jsem měl období, kdy mi nezbýval čas na vnitřní modlitbu. Mluvil jsem o tom se svým duchovním vůdcem: „Potřebuji osobní modlitbu, ale nenacházím si na ni vůbec čas. Nevím, co mám dělat.„

Pamatuji si jeho široký úsměv, když se mě zeptal: „Proč?„

„No, protože mám strašně moc práce,“ odpověděl jsem mu.

„A co vlastně děláš, čemu se věnuješ?„

Začal jsem vyjmenovávat všechny aktivity a již během tohoto výpočtu mě zastavil a řekl mi: „Vidím, bratře, že máš opravdu velmi mnoho práce. Nemůžeš se tedy modlit třicet minut, ale potřebuješ šedesát minut modlitby.“ (Já jsem v duchu doufal, že mě osvobodí od povinnosti modlit se … A on mi doporučil, abych se modlil dvakrát tolik!)

A pak pokračoval: „Pro koho pracuješ?„

Odpověděl jsem mu: „Pro Ježíše!„

On mi moudře odpověděl: „Ale Ježíš nepotřebuje tvou práci, on potřebuje tebe!„

To byl velký moment v mém životě, kdy jsem si uvědomil, že Ježíš netouží po mé práci, ale po mně. A hluboce jsem si uvědomil potřebu modlitby.

„Dnes vím, že ďáblu nevadí, že pracujeme pro Boha. Záleží mu na tom, jestli s Bohem mluvíme v modlitbě.

SRPEN: MĚSÍC ZASVĚCENÝ NEPOSKVRNĚNÉMU SRDCÍ PANNY MARIE

Jeden z hlavních důvodů, proč je právě měsíc srpen tak pevně spojen s Neposkvrněným Srdcem, souvisí s nesmírnou úctou papeže Pia XII. k Panně Marii Fatimské.

Během druhé světové války, kdy byl celý svět uvržen do naprostého zmatku, nenávisti a temnoty, se papež Pius XII. rozhodl jednat. Dne 31. října 1942 slavnostně zasvětil celou Církev a celý svět Neposkvrněnému Srdci Panny Marie.

V roce 1944 pak tento papež ustanovil, že svátek Neposkvrněného Srdce Panny Marie bude slaven v celé Církvi 22. srpna, což tehdy připadalo na tradiční osmý den (oktávu) po slavnosti Nanebevzetí Panny Marie. Udělal to s jasným úmyslem: aby na mocnou přímluvu Panny Marie bylo dosaženo trvalého míru ve světě, svobody pro Církev, obrácení hříšníků, lásky k čistotě a praktikování křesťanských ctností.

Tento svátek se slavil v srpnu až do úprav po Druhém vatikánském koncilu. V novém kalendáři se svátek začal slavit bezprostředně po slavnosti Nejsvětějšího Srdce Ježíšova (v červnu).

Na 22. srpna pak papež Pavel VI. logicky přesunul svátek Panny Marie Královny, neboť její kralování úzce souvisí s jejím Nanebevzetím.

Navzdory těmto liturgickým změnám Církev nadále tradičně slaví srpen jako měsíc zasvěcený Neposkvrněnému Srdci Panny Marie.

Speciálními dny pro uctění si Panny Marie je 15. srpen a 22. srpen. Tyto dny jděte na mši svatou. Udělejte si čas na modlitbu a zasvěťte se Panně Marii.
Svatý Bernard dával neustále lidem jednu radu: „Když chceš něco obětovat Bohu a nechceš být odmítnut, postarej se, abys to nabídl přes příjemné a vznešené Srdce Panny Marie.„

Stefania Fulla Horak žila 1912-1946. Měla vize proroctví a stigmata.

Prožívala duchovní boje. Vyzývala ke smíru za hříchy světa, hodně se modlila za duše v očistci. Lidé ji přirovnávají k sv.Faustyně Kowalské, také měla deníček a dostávala poselství o Božím milosrdenství, žily ve stejné době.

Byla noc a polská mystička Stefania Fulla Horak se modlila v tichu svého pokoje.
Najednou pocítila zvláštní neklid.
Jako by někdo stál za ní.
Otočila se.

U dveří stála postava muže. Nebyla zcela viditelná. Byla jakoby zahalená v tmavém kouři a kolem ní se míhaly slabé plameny.

Z jeho tváře vyzařovala hluboká bolest.
Pomoz mi…“ zazněl tichý hlas.

Fulla se pomalu postavila.

„Kdo jsi?“ zeptala se.

Duše chvíli mlčela, pak řekla:
„Byl jsem dobrý člověk.“

Fulla nechápala.

„Nikdy jsem nikoho nezabil. Nepáchal jsem velké zločiny.
Lidé mě měli rádi.„

Plameny kolem něj najednou zesílily.

„Ale nikdy jsem neměl čas na Boha.“

Ticho zaplnilo místnost.

„Modlitba? Později.
Zpověď? Někdy.
Obrácení? Jednou před smrtí.„

Duše zvedla oči plné bolesti.

„Ale smrt přišla dřív, než jsem čekal.“

Plameny začaly prudce planout.

„Teď vím, že nestačí být jen dobrý podle světa.„

Fulla cítila, jak její srdce svírá strach i soucit.

„Co je nejhorší?“ zeptala se tiše.

Duše odpověděla:

„Ne oheň.“

Zastavila se.

„Nejhorší je vědět, že Bůh byl celý život blízko… a já jsem Ho stále odkládal.“

Fulla klekla a začala se modlit.
Když modlitba skončila, plameny kolem duše se trochu utišily.

Duše se na ni ještě jednou podívala.

„Řekni lidem…“

hlas se chvěl

„že být dobrý člověk nestačí, když člověk zapomene na Boha.“

V tom okamžiku postava zmizela.

Místnost byla opět tichá.

Ale ta slova zůstala v srdci Fully navždy.

Z odkazu svatého Charbela: V okamžiku smrti se bude počítat jen láska

Všichni, kdo hřeší, jsou ve stavu duchovní smrti, neboť hřích v nich ničí schopnost milovat a vědomě ruší pouto, které je spojuje s Bohem.

Láska je jediný poklad, který můžeme během svého pozemského života nahromadit a navždy udržet.

Poté, co zemřeme, budou bohatství, sláva, moc, společenské postavení a všechny další formy pozemských statků zanechány v tomto světě. V okamžiku smrti se bude počítat jen láska.

Ti, kdo stanou před Bohem bez lásky, ponesou důsledky své hříšné volby a sobeckého jednání. Bude to skutečný a děsivý zážitek smrti duše a životní zkázy.

V našich srdcích musí vládnout láska, pokora a skromnost. Domýšlivost vždy vede ke hříchu, nenávist a nedostatek stálé ochoty odpouštět vede k věčnému zatracení.

Marie Simmaová je německá mystička 20. století, pomáhala duším v očistci už od dětství tím, že se za ně modlila a obětovala odpustky.

Od r. 1940 se na ni začaly obracet duše s prosbou o pomoc. Na slavnost Všech svatých r. 1953 začala pomáhat duším v očistci smírným utrpením. Kniha hovoří o všem, co se Marie Simmaová od duší v očistci dověděla o současné době, a o tom, co viděla v nejtěžších chvílích utrpení pro své poučení i útěchu.

 Příběh o muži, který nenáviděl svého bratra….

Jedné noci se Marii Simme zjevil muž. Stál u dveří jejího pokoje, tichý a smutný. Nebyl děsivý – spíše vypadal jako člověk, který nese velkou tíhu. Řekl jí: „Prosím tě, pomoz mi. Nemůžu se dostat dál.„

Maria se ho zeptala, co se stalo. Muž jí vysvětlil, že během života se pohádal se svým bratrem kvůli dědictví. Spor byl tak velký, že se už nikdy nesmířili. Nesl v sobě hněv a tvrdost až do smrti.

Když zemřel, zjistil něco hrozného – že ho jeho vlastní neochota odpustit drží v očistci.

Řekl jí:

„Kdybych byl věděl, jak je důležité odpustit, udělal bych to hned.“

Poprosil ji o tři věci:

• mši svatou za jeho duši
• modlitbu růžence
• malé oběti za jeho očištění

Maria to udělala. Několik dní se za něj modlila a dala sloužit mši.

Potom se jí ten muž zjevil ještě jednou. Tentokrát byl klidný. Jeho tvář už nebyla plná bolesti.

Jen se usmál a řekl:

„Děkuji. Teď můžu jít.„

A zmizel.

Maria Simma často opakovala, že duše z očistce říkají hlavně tři věci:

Nejtěžší hříchy jsou ty proti lásce – hlavně neodpuštění.

Jedna mše svatá má obrovskou hodnotu pro duše v očistci.

Lidé na zemi jim mohou velmi pomoci modlitbou, obětí nebo dobrým skutkem.

Pán Ježíš svaté sestře Faustině: „Ach, jak mě bolí, že duše se ve svatém přijímání tak málo spojují se mnou. Čekám na duše, a ony jsou vůči mně lhostejné. Miluji je tak něžně a upřímně, a ony mi nedůvěřují. Chci je zahrnout milostmi – ony je nechtějí přijmout.

Zacházejí se mnou jako s něčím mrtvým, a přece mám srdce plné lásky a milosrdenství. Abys poznala alespoň trochu moji bolest, představ si nejněžnější matku, která velmi miluje své děti, ony však pohrdají matčinou láskou. Rozjímej nad její bolestí, nikdo ji nepotěší. To je slabý obraz a [slabé] podobenství mé lásky.“ (Den. 1447)

Sestra Faustína: „Ježíši, v mém životě je ještě jedno tajemství – nejhlubší, ale i nejsrdečnější -, jsi to ty sám v podobě chleba, když přicházíš do mého srdce. Zde je celé tajemství mé svatosti. Tady mé srdce spojené s tvým stávají se jedním, tady už neexistují žádná tajemství. neboť všechno tvé je moje, a moje – tvoje. Pohleď, všemohoucnost a zázrak tvého milosrdenství.“ (Den. 1489)

„Za všechno, co je ve mně dobré, vděčím svatému přijímání. Cítím, že tento svatý oheň mě zcela proměnil. Ó, jak se raduji, že jsem tvým příbytkem, Pane, moje srdce je chrámem, ve kterém ustavičně přebýváš.“ (Den. 1392)

Svatá Faustino,
vypros mi milost živé víry,
aby se každé svaté přijímání mohlo stát středem mého života
a proměňovalo ho tak, jak si sama vyznala:

„Jen jedno mě drží, a to svaté přijímání,
z něho čerpám sílu, v něm je moje moc.
Bojím se života v ten den,
kdy nemohu přijmout svaté přijímání.
Bojím se sebe samé.
Ježíš ukrytý v hostii je mi vším.
Ze svatostánku čerpám sílu, moc, odvahu, světlo…“
(Deníček 1037)

Žádné dílo lásky se Bohu nelíbí více než služba nemocným. Kdo slouží nemocným, nese zřejmé znamení
předurčení pro nebe. sv. Kamil de Lellis

Když se od nás požaduje něco, co je proti Bohu nebo proti víře, pak nejen můžeme, ale musíme odmítnout
poslušnost. bl. Mikuláš Gross

NEJVĚTŠÍ LENOŠI PRACUJÍ OD RÁNA DO NOCI

Moderní lidé teď pracují v posledních letech s vypjatými nervy, jako snad ještě nikdy. Chvat, shon , ruch. Těžko popadnout dech, čas jsou peníze. A když se zeptáte těch lidí k čemu ten shon, nevědí.

Co je práce? Konat to co má být konáno. Ne konat to co má člověk dělat. A co má být konáno? V evangeliích se dočteme , že jsme na zemi abychom poznávali Boha a jemu sloužili, to je vůle Boží. Žádný jiný úkol člověk nemá. A tak často lidé praktikují zaměstnanou zahálku. Kdyby člověk udělal největší objevy, vynálezy, ale neznal Boha a neměl v něho víru byl by jen kov zvučící, zvon znějící. A kdyby měl člověk 20hodinový pracovní den , ale nekonal co chce Bůh, nic mu to nepomůže. Kdo nekoná především to , co má konat, je lenochem.

I ta nejposlednější babička , která se modlí a dělá pokání, nebo lidé u lůžka nemocného dělající službu lásky, pracují v očích Božích více, protože konají to, co se konat má.

P. Josip Radić, chorvatský exorcista v kázání o Božího milosrdenství říká: žijeme v době Milosrdenství. To je naše doba. Zvláště Boží dobrotou naplněná doba obrácení a proměny života. Jak se my chováme k milostem, které přijímáme? Jak my využíváme milosti, které nám Bůh dává?

Jak uvádí evangelista Lukáš – Ježíš při jedné příležitosti, když mluvil k zástupu, řekl: Pokrytci, tvář země a nebe dokážete posoudit a jak to, že tuto dobu neposuzujete? Ježíš tedy tohle tehdy říkal zástupům a dnes nám.

Vezměme si jen proroka Milosrdenství Božího a to je svatá Faustina, která byla Janem Pavlem II. nazývána prorokem milosrdenství Božího.

Milosrdenství Boží je čas zvláštní milosti, mimořádná privilegovaná doba. Zvláště vhodná příležitost pro obrácení a zvláštní vztah k milosti Boží. Tedy ta doba, ve které žijeme, je mimořádná. Tedy doba Milosrdenství.

Při jiné příležitosti sv. Faustina zapsala – to bylo na Slavnost Zvěstování, kdy se jí zjevila Panna Maria – 25.března 1936: ráno jsem spatřila Matku Boží, která mi kromě jiného řekla: Tvým úkolem je říkat světu o velikém Božím milosrdenství a připravit svět na Jeho nový příchod. A nepřijde jako milosrdný Spasitel, ale jako spravedlivý Soudce. Ó, jak strašný je ten den! Je určený Den spravedlnosti, den hněvu Božího a andělé se před ním chvějí. Říkej duším o tom velikém Milosrdenství, dokud je ještě čas smilování. Budeš-li teď mlčet, budeš se v ten strašný den zodpovídat za veliký počet duší. Neboj se ničeho, buď věrná do konce. Já jsem s tebou. Ó, jak je milá Bohu duše, která věrně následuje jeho vnuknutí.

Tedy, Faustina jako prorok Milosrdenství, nám sděluje, že žijeme v době Milosrdenství. To je naše doba. Zvláště Boží dobrotou naplněná doba obrácení a proměny života. Z toho vychází jedna otázka, která je velmi podstatná: Jak se my chováme k milostem, které přijímáme?

Říká sv. Faustina: je veliká milost umět využít současný okamžik. Jak ho využívám? Ta otázka se vnucuje z toho, že je čas milosrdenství. Když žiji teď, jaký postoj zaujímám vůči milostem? Kolik jich promarňuji denně? Sama Faustina říká, že je život jako zahrada naplněná překrásnými, krásně vonícími květy a říká, že ona sama neví, který nejdříve utrhnout… dny, které prožíváme, jsou přeplněné milostmi. Říká ona: Jestli utrhnout lilii utrpení nebo růži lásky k bližnímu nebo fialku pokory, ponížení. Nebudu jmenovat všechny ty poklady, které denně přijímám v hojnosti.

Každý den máme k dispozici poklady každodenního života – utrpení, pokoření, nemoci i možnosti sloužit bližnímu, všechny ty situace jsou plné milosti. Otázkou je, jak je využíváme. Co říká ona, to jsou slova proroků v každé době. I když je naše doba dobou zvláštního Milosrdenství, je jako každá doba plná milostí.

Faustina říká: Ó, dni plné šedi! Vnímám vás jako slavnosti!

Proč? Protože jsou časem, který nám dává příležitost hromadit zásluhy pro věčnost! Vnímám jak světci dokázali využívat každý čas.

Všechny dobré i špatné situace přinášejí svoji milost. Čas, který, o kterém Bůh mluví skrze své proroky, jak je dokázáno, jejichž plody jsou dnes vidět po celém světě, kterým můžeme věřit – čas, který Bůh nazývá časem Milosrdenství před časem Spravedlnosti – přináší zvláštní milost. To znamená, že je zvláště vhodné pro obrácení a posvěcení, je právě ten čas, ve kterém my žijeme. Není vhodnější. Kdo má vnitřní senzory, vidí, že tento čas je zvláště vhodný pro obrácení a posvěcení. Tedy, je potřeba všechno přijímat pro obrácení a posvěcení. Není potřeba hledět na to, skrze jaké situace nám to přichází. My vidíme, že to přichází nejrůznějším způsobem – skrze nemoc, stáří, nespravedlnost, kterou snášíme, skrze pronásledování, pomluvy, kterým jsme vystaveni, skrze zlo, kterému čelíme, skrze zkaženost, skrze jednání… Ale my to vše můžeme poznávat, že jsou to jenom nádoby, skrze které nám přichází milost a vždycky můžeme poznávat příležitost k růstu.

OČISTEC

Marie Simma, rakouská omilostněná žena, kterou navštěvovaly za jejího života duše v očistci potvrdila, že v očistci viděla protestanty, pravoslavné, židy, muslimy i lidi, kteří byli během života nevěřící.

Největší tragédií pro nekatolíky, protestanty a pohany v očistci je, že během života nevěřili v jeho existenci a smysl modliteb za zesnulé.

Jelikož jejich blízcí na zemi se za ně nemodlí, jejich očišťování trvá déle a jsou odkázáni výhradně na modlitby neznámých lidí, oběti Církve a zásahy Panny Marie. Přestože jejich očišťování bývá mírnější, chybějící pomoc zesnulým dobu v očistci výrazně prodlužuje.

V okamžiku smrti dostává každá duše – včetně ateistů či věřících jiných vyznání – jasné vidění Boha a pravdy. V té chvíli se definitivně rozhoduje: buď Boha s pokorou přijme a lituje svých hříchů, nebo ho v pyšnosti odmítne a sama si zvolí zatracení.

Simma podle svého svědectví viděla duše v různých skupinách. Zmiňovala kněze, řeholníky, katolíky, protestanty a pohany. O katolických duších říkala, že jejich očišťování může být bolestivější, protože během života dostaly více poznání a více milostí, a proto od nich Bůh očekává i více. Zároveň však podle ní dostávají více pomoci: modlitby, mše svaté a oběti. Proto mohou být podle jejího svědectví z očistce vysvobozeny dříve.

Na první pohled to může znít zvláštně: proč by měl někdo, kdo měl během života více poznání o Bohu, trpět v očistci více?

Právě zde však lze pochopit hlavní smysl Simminy výpovědi. Nejde podle ní o to, že by Bůh někoho trestal za to, že se narodil do jiného náboženství. Spíše popisuje zodpovědnost podle toho, kolik světla a milostí člověk dostal.

Člověk, který dostal víc, má podle této logiky i větší zodpovědnost.

A proto je její svědectví zároveň varováním pro samotné katolíky.

Nestačí být pokřtěný.
Nestačí patřit do Církve.
Nestačí chodit do kostela a znát správné učení.

Jestli člověk dostal víc, měl by i víc milovat.

V tomto světle je krásné i poselství, které lze z jejích svědectví vyčíst: Bůh nehledí jen na nálepku, kterou člověk během života nosil. Hledí na jeho srdce, na jeho poznání, na jeho svobodu a na to, jak odpověděl na dobro, které mu bylo dáno.

Má-li být svědectví Marie Simmy pro nás něčím užitečné, pak ne proto, abychom se ptali, kdo bude mít v očistci větší utrpení, ale abychom si položili mnohem důležitější otázku: Co ještě můžu dnes udělat z lásky k Bohu a k člověku, dokud mám čas?

A možná právě jedna modlitba, jedna mše svatá, jeden skutek lásky nebo jedno upřímné odpuštění může být pomocí pro duši, která na takovou pomoc čeká.

Marie Simma často říkala, že jí duše z očistce přinášejí nejen prosby o modlitby, ale také důležitá varování pro živé. Jedno z nejčastějších a nejvážnějších bylo právě před spiritismem – tedy voláním duchů a vyhledáváním kontaktu s mrtvými prostřednictvím různých praktik.

Jednou se jí zjevil muž, kterého popsala jako velmi bledého, unaveného, s očima plnými smutku. Řekl jí:

„Prosím tě, řekni lidem, aby si nehráli s věcmi, které nevidí. Vyvolávání duchů není cesta k pravdě, ale cesta k temnotě. Duše, které přicházejí při spiritismu, nejsou ty, které my v očistci, ale zlé síly, které touží zmást a zranit. Velmi trpíme, když vidíme, jak se lidé vystavují nebezpečí.“

Marie Simma mu položila otázku:

„Proč tedy někteří lidé vidí, že přicházejí jejich blízcí?“

On odpověděl:

„To je klam, iluze. Pravá zjevení jsou darem od Boha a přicházejí tehdy, když to Bůh dovolí. Spiritismus otevírá dveře zlým duchům, kteří se maskují a zavádějí.„

Z těchto slov vyplývalo, že pravá zjevení, jaká měla Marie Simma, byla vždy doprovázena pokoje, světlem a jasným poselstvím – ne strachem a zmatením.

Na závěr muž prosil:

„Modlete se za duše, které zabloudily kvůli těmto praktikám. My, v očistci, velmi toužíme po jejich spáse a chceme jim pomoci, ale oni sami musí nejprve odolat špatným svodům.„

Proroctví sv. Františka z Assisi o znamení posledních dob

Buďte silní, moji bratři, vzchopte se a věřte Pánovi. Čas velkých zkoušek a soužení se rychle blíží. Bude mnoho zmatků a roztržek jak duchovních, tak světských. Laskavost mnohých ochladne, zlovolnost bezbožných vzroste. Démoni budou mít nebývalou moc.